sobota 17. dubna 2021

ČARODEJNICE


 

I když už je na kolenou

musí ještě sklonit hlavu

v ponížení myšlenky jí dovedou

ven k tomu rozlícenému davu

co pro jinakost ji soudí

a její smrt si žádá

ta zloba lidí ji rmoutí

tam venku jsou i ti, které měla velmi ráda.

Ptá se, co lidi vede mladý život takto zmařit

snad to že pro ně uměla léky vařit??

Léčila kosti i otevřené rány

stačilo ruku položit

léčila chudé i pány

věděla jak divoká zvířata si ochočit.

Cítí, že svíce jejího života brzy zhasne

vidí chvíle prožité a šťastné

také slyší své slova rázné

když stát se jeho ženou odmítla pod košatým stromem

a domů rozběhla se honem…

Pak lidi přestali ji mít rádi

vadila jim její krása, mládí,

vlasy dlouhé co kroutí se jako hadi.

To jeho láska je důvod proč tady klečí

 na šíji cítí botu něčí

 Ví, že jí brzy dojde dech

pod hlavou už nikdy nebude mít mech

a neucítí vůni lesa

to bůh ji vezme na nebesa

když rozhodla se v jeho jménu lidem sloužit

když přijdou pro pomoc a léčení

chtěla život v samotě prožít

je čarodějnicí a na tom nic nezmění.

Možná samota nebyla její cesta

nemusela dát slib jen bohu

možná měla být Jakubova nevěsta

teď neměla by na šíji tu nohu…

Klečí tu a v očích slzy vzdoru

ze rtů jdou jí slova

tato vesnice nevyhne se moru

Jakube, ty první skočíš ze srázu

svědomí tvé neunese, co jsi způsobil za zkázu

bota na šíji je těžká jako z olova

mou smrtí odejde všechna láska

je slyšet s posledním výdechem…

Tak ze světa zmizela jedna kráska

co po smrti stala se smutným duchem

čekajícím na odpuštění těch co zasáhla je její kletba

v dalším životě se narodí se s poškozeným sluchem

Naděje že dočká se odpuštění, drží se jak tonoucí stébla….

sobota 20. března 2021

KAMÍNKY PRO ŠTĚSTÍ

 


Byla neděle a hned od časného rána svítilo sluníčko. Takové krásné probuzení do nového dne. Vedle mě spokojeně odfukuje můj rytíř a já, protože vím, že spát už nebudu potichu vstanu a odcházím z ložnice. Uvařím si velký hrnek čaje, a když ho popíjím, přemýšlím co budu dnes dělat. A zjistím, že mám vše, co jsem chtěla hotovo, a oběd vaří rytíř, protože on umí některá jídla lépe než já, a tak se čas od času u sporáku vystřídáme. Stojím u okna a dívám se na modrou oblohu a mám jasno jdu se ven projít. Je ještě trochu cítit mráz ale sluníčko ho zahání do stínů. Všude ticho a žádný člověk. Když si šlapu svůj čtvrtý kilometr něco u cesty se v trávě na kameni zaleskne. Je to kamínek s obrázkem. Líbí se mi a s úsměvem jej strčím do kapsy s tím, že si ho nechám pro štěstí. Jenže kousek dál nacházím další a pak zase tak mám nakonec v kapse kamínků pět.


Přemýšlím, který si nechám, protože krásný je každý. Nakonec se rozhodnu pro ten první. Při zpáteční cestě ostatní kamínky vracím tam, kde jsem je našla, aby potěšili další lidičky. Když jsem v polovině cesty domů nacházím ještě jeden, který jsem při první cestě neviděla a nechám si jej také hodí se totiž  k tomu, co už v kapse mám.


Na oba jsem doma přilepila magnet a našla jim místo na dveřích lednice a je pravda že pokaždé když se na ně podívám, vrátí mi úsměv a vzpomínku na jedno krásné ráno.