Proč nosím v sobě tolik slz?
Oči mé jak dvě zrcadla smutku.
Úsměv na rtech jako by mi zmrz…
Proč netěším se ze svých dobrých skutků?
Kdo jsem?
Vím nebo nevím…
Co jsem?
S otázkou v zrcadle do očí si hledím…
Jak poznat o sobě pravdu.
A co vlastně pravda je?
Za lidským slovem často najdu zradu
a to bolavý zásah je…
Pomáhám druhým najít sama sebe.
Tiším po vědění jejich hlad.
Vkládám přání do hvězd padajících z nebe
ale hru na lež se životem nechci hrát…
Ten kdo umí mít sebe rád
Často má v životě cestu rovnou.
Kde já mám k sobě lásku brát?
když vidím to co je za mnou…
Proč nejde mi pustit vzory?
Které ke mně dávno už nepatří…
Uvnitř slézám kopce a hory
podstatu sebe ale nespatřím…
Na zádech nesu si batoh schopností
které jasem nevědomě odložila…
Pletla jsem si ctnost s nectností
a sama v sobě zabloudila.
Ta pustina mě nehostí
mám strach, že z ní nenajdu cestu
nelze si pomoct sebelítostí
To cesta je k vlastnímu trestu…
Jenže já trestám se
utíkám od dobra do tmy
protože sama neznám se
a umím vnímat jen své prohry…
Jak sáhnout si na štěstí?
Jak pohladit si lásku?
Co vlastně štěstím je a není?
Proč nezahodím uslzenou masku…
Kdo z vás mi pomůže?
když neumím si pomoct sama.
Smutek a samotu mám vrytou do kůže…
přitom chci šťastná být s těmi, co mám ráda.
Vždyť já na špatné nemyslím
nepodléhám žádné zlobě…
Jen prostě neumím
dát štěstí a lásku především sobě…
Venku jaro ťuká na dveře
příroda umí být každý rok krásná.
Snad v přírodě pochopím jak žít v lásce a pokoře..
A najdu způsob, aby má svíce už nebyla zhaslá….
Je třeba minulost odložit.
Zamknout ji do truhly a zahodit klíč…
Tak světlo v sobě můžu probudit
stačí jen neřešit co už je pryč….
Jestli se má svíce rozhoří
to ukáže mi čas…
Mám přání, ať dobro zlo v nás pokoří…
A láska a štěstí je v srdcích každého z nás….