Po noční spím cca 2 hodiny. Venku stále leje a to monotónní cvakání mě spíš ruší, než uspává. V poledne se konečně přemluvím vstát a hurá do toho nečasu na druhý konec města na poštu pro balík. Oblečení ani účes neřeším stejně mám kruhy pod očima až na bradě. Cestou dvakrát obrácený deštník levou nohavici ohozenou od náklaďáku s kousky něčeho co odmítám blíže zkoumat. Na poštu vcházím jako totální troska. A zrovna v tu chvíli od okýnka odchází můj kamarád (teda on chtěl vždy víc než být jen kamarád). Při pohledu na mě se zarazí, houkne ahoj a něco o tom že hrozně spěchá to už se, ale baví spíš s mými zády. Říkám si tak to už žádné návrhy ani pozvání na večeři nebude a je mi to jedno. Vlastě až tak jedno mi to není. Ty jeho návrhy mě v mém věku někdy i potěšili a dobře jsem se bavila. A to mám za to že myslím na blbosti a nehledím pod nohy takže voda i botách.... Nemám sílu být naštvaná aspoň že už neprší a domů se vrátím bez dalších nehod.