VÍLA

 

Sen zdá se mu za zavřenými víčky

v tom snu světlo je

vzduch třpytí se jak plamen svíčky

v tom snu teplo je

jako když obejme tě láska

tichá melodie zní

z vody vystupuje kráska

on rozběhne se k ní

jeho ruce lehounce ji hladí

na čele objeví se mu hluboká vráska …

Ona miluje ho bez výhrad

má v srdci velké přání

aby on měl ji stejně rád

o žárlivosti a zlobě nemá ani zdání …

Rozum jí radí

on člověk je a jeho láska brzy skončí

horká dlaň tělo jí svádí

ona do jezera skočí …

Po tváři slza vzteku pomalu teče

jeho tu nechala v trávě v kleče

u svého jezera

v srdci díra místo slov mezera …

S hlavou skloněnou vnímá krásu a malé luční kvítky

jak větřík si s nimi hraje

to není kvítí, co ve větru tu vlaje

to vlasy jeho dívky

srdce mu z ledu taje

ale pro ni má výtky

ona víla je nikomu nemůže patřit

neměla se mu ukázat

on neměl ji nikdy spatřit

to vše její vina je

on svou pravdu musí mít

stačí jedno bodnutí nože

do jeho života vrátí se klid

přestane ho trápit prázdné lože

ne o ní … jen o sobě chce snít …

Ona vyčetla mu s tváře

jaký v hlavě zlý má plán

pohasla její záře

ze rtů slova …za zradu do smrti budeš sám …

Pak proměnila se v mlžný opar

na jezeře vykvetl, bílý květ

pozdě chlapec své city poznal

a pochopil, že ona byla celý jeho svět ....

A po tváři upřímné slzy mu nyní kanou

ale pozdě je v příštím životě možná na shledanou ...

                                                                                         

PODZIM

                                           

Ranní mlha jako mléko

pod stromy leží zlaté listí

ve vzduchu kouř jako když hrnci zvedneš víko

že podzim je tady tím jsme si jistí

ve dne sluníčko

ukáže se na chvíli

smutno mi je maličko

už listí jsme sklidili

a tři měsíce každý den

budou mě vítat holé větve stromů

podzim je v přírodě plný změn

já přesto se těším do tepla domů

zalezu do deky

v ruce hrnek horkého čaje

k němu máslové sušenky

chlad v těle mi pozvolna taje

příroda usíná

i já mám v sobě pocit klidu

bíle jinovatka vše přikrývá

na tu krásu vždy z tepla za oknem dívat se budu…

                                                                               

 

PRAVDA A SNĚHULÁCI NA LEDU

 

""Dobrý den" řekla lež. "Dobrý den" odpověděla pravda. "Nádherný den" řekla lež. Pravda se rozhlédla, aby se ujistila, zda je to tak. Bylo.

"Nádherný den" řekla tedy pravda. "Ještě hezčí je to jezero" řekla lež. Pravda se znovu rozhlédla, jestli je to tak a souhlasila. Lež běžela k vodě a řekla: "Ta voda je ještě úžasnější. Zaplavejme si." Pravda se dotkla vody svými prsty a voda byla opravdu skvělá. Důvěřovala lži. Obě se svlékly a klidně plavaly.

Po chvíli vyšla lež z vody, oblékla si šaty pravdy a odešla. Pravda nebyla schopná obléci si šaty lži, začala kráčet bez oblečení a všichni se jí děsili, když ji uviděli. A tak se stalo, že dnes lidé raději přijmou lež oblečenou za pravdu, než holou pravdu." - Jean-Leon Gerôme

                                                                   

Je to, jako s touto muchomůrkou krásně vypadá i jíst se dá, ale dobře nám po ní nebude. Pokaždé když jedeme na hřiby neodolám a tuto houbu si vyfotím.

A také se nám lež za pravdu převlékla v případě té nemoci, co tak řádí po naší planetě. Pravda je že když se tento vir zakousne tam kde má živnou půdu jako je obezita, vysoký tlak, cukrovka a kde imunita je takřka nulová většinou to končí smrtí. Ano i mě zemřela dobrá známá, ale ona měla všechny výše zmiňované nemoci + vysoký věk. Soused z ulice 38 let věřil doslova všemu co se objevilo v mediální masáži o smrtonosném viru bez desinfekce a roušky neudělal krok. Jeho kolega v práci vir dostal a tak i on musel na test. Druhý den po té co se dozvěděl, že je nemocný dostal horečku den třetí ho odvezli do nemocnice a den čtvrtý umřel. On si ve stejný den nechal udělat testy dva ten čínský a pak si zaplatil ještě jiný. Výsledek toho druhého testu byl, že je zdravý přišel ale s denním zpožděním. Umřel tedy na strach.

Lež se nám tu prohání v kabátě pravdy a většina národa jí slepě věří. Možná by stačilo jen otevřít oči použít zdravý rozum a začít se ptát co se skrývá za touto celosvětově propagovanou lží..                                                                       

Jak už jsem psala v jedné ze svých veršovánek nelžu sobě ani člověku žádnému ale stále se mi opakuje že pokud mluvím pravdu lidi mi nevěří. Pokud lžu tak ano. Moje máma by mě měla znát za těch skoro 50 let, a přesto ji musím pravdu balit do omáčky slov. Když lžu vše mi věří.

Když jsem se ptala svého rytíře co si o tom myslí řekl že si mám našlápnou do parlamentu, že ty lži lidem podám alespoň trochu srozumitelně a nikdo to nepozná. Někdy se sama sobě divím proč se ho na něco ptám ale zase je u nás veselo. A smích jak se říká, je nejlepší fáč na vše.

Moji sněhuláci na okně se dočkali letos prvního ledu, co maluje mráz. Škoda že to vydrželo jen pár hodin. Tyto malůvky jsou vždy moc krásné. No zima má ještě čas tak třeba bude letos i sníh.

COVÍDEK

 

Jak říkali a vlastně stále říkají covídkovi se u nás na jaro zalíbilo tak chtěl vidět i náš podzim. Léto ne tak možná na zimu taky odtáhne jinam. Nerozumím tomu množství zbytečných opatření, které nás chránili a chrání jen zdánlivě. Tak třeba jsou zavřené malé obchody, kde si majitel může ohlídat vstup jednotlivě a menší počet lidí v prodejně a ostatní čekají venku kde covídek není tak důsledný. Oproti tomu otevřené velké prodejny potravin kde je prakticky denně hlava na hlavě.

Slyšíme o tom, že nemoc je nebezpečná pro naše seniory, ale čas pro nákup jim tentokrát vymezen nebyl. Přitom většina těchto lidí je mediální masáží tak vystrašena že i při obyčejném kýchnutí mají dojem že covídek už si je připravuje a protože se toho rádoby smrťáka bojí, onemocní už jen ze strachu. A je tak že neumírají dost rychle tak se budou povinně testovat, aby strach při pozitivním testu udělal své…

Asi už chápete že patřím do té poloviny lidí, kteří vidí covídek jako zbraň na zničeni ekonomiky a snížení počtu lidí po celém světě. V přírodě se těžko vyskytne vir, který ve výsledku kosí lidi s nemocí jako je cukrovka, obezita, vysoký tlak a tak bych mohla pokračovat… Je zajímavé už to, že je zaměřen hlavně na tyto nemoci + vysoký věk.

Máme nouzový stav zákaz vycházení a mě jde hlavou otázka, proč v roce tuším 1995, kdy na chřipku umřelo 12000 lidí nebyla přijata stejná opatření. Vždyť chřipka je zabiják jako covídek když ji schytáte naplno. Kdo zažil ví o čem mluvím.

Je hodně lékařů a zdravotního personálu který svou práci dělá zodpovědně a svým hezkým přístupem lidem opravdu pomáhají. Několik lékařů prošlo mým životem a při vzpomínce na ně cítím jen vděk a úctu. Pak jsou tu i ti co si doktořinu nezvolili jako poslání a dělají to jen pro peníze. Doba covidová krásně odhalila kdo je kdo. Potřebuji recept na lék na štítnou žlázu a zjistím, že můj praktik i odborná lékařka někam zmizeli. Tak neberu nic a počkám, až se objeví. Ovšem unavuje mě vidět zdravotníky pózující v leže na zemi po 12 hodinové směně před fotoaparátem nějakého novináře a křičící titulek o lidech v první linii. Myslím že si toto povolání vybrali a museli tedy počítat s tím, že mohou přijít nakažlivé nemoci, které oni budou muset léčit tak proč ta komedie…. Pro mě jsou v první linii prodavači, průvodčí, řidiči autobusů co nemají ochranné obleky a ten hadřík co mají na puse, pokud není často měněn ve výsledku akorát ublíží a ochrana je nulová.

Pokud je ovšem před čím se chránit. Ti v naší vládě, kteří šíří na obrazovkách televizí strach po skončení pořadu jsou tajně foceni v hloučku stojící a bez roušek. Takové chování mě vede k přesvědčení že covídek je potvora co se na člověku umí vyřádit, ale nevleze na každého a pokud ano způsobí problém jen u lidí, kteří už nějakou nemoc mají.

Sama patřím do skupiny lidí se sníženou imunitou, ale odmítám pochybný test s Číny, na který jsou alergické reakce a neodzkoušenou očkovací látku která se testovala tři měsíce a o jejích vedlejších účincích raději ani nechci přemýšlet.

Přijde mi, že se svět zbláznil. Je mi smutno z lidí co druhé špehují a udávají za roušku pod nosem. Nebo je venku v přírodě na procházce legitimována rodina o čtyřech lidech že nemají roušky, když nemusí a široko daleko nikdo není. Je mi smutno z toho, že na ulicích nevidím smích a radost. Místo toho vidím prázdné výlohy obchůdků, do kterých jsem dřív ráda chodila.

Přála bych si, aby se vše vrátilo do starých kolejí, ale čas nejde pozpátku tak mi nezbývá než smířit se s tím že po covidivá budoucnost bude asi jiná, než jsou mé představy a přání.

                                                                        

MYŠLENKY

 

Sedí jak do země zaražený kůl

prázdným pohledem kouká na zeď

do lokte tlačí ji stůl

přemýšlí o tom co v Česku děje se teď.

Jakousi nezkoušenou vakcínu

chtějí lidem do těl píchat

netuší kdo na tom má vinu

a ona pod rouškou nemůže dýchat.

Už mnoho let je na světě

ještě nezažila takový zmatek

její pocity nejdou říct v jedné větě

ale líto je jí dětí dnešních matek.

Jaký bude náš život

až vpich po jehle se zahojí

ledová voda už teče nám do bot

a hloupý kdo se té jehly nebojí.

Možná ty naše loutky ve vládě

někdo mocnější tahá za provázky

možná mluví to o jejich zradě

očkování nám nenutí z lásky.

Byla to dřina, aby naše země dopředu udělala krok

dnes o omezeních slyšíme z médií denně

ne po proudu ale proti tento rok

jde pomalu ale jistě naše země….

PROČ JSOU LIDÉ NEMOCNÍ

 

PROČ KDYŽ SI MĚ LIDÉ CHODÍ STĚŽOVAT NA SVÉ ŠPATNÉ ZDRAVÍ A NEMOCI VŠEHO DRUHU UŽ NEJSOU OCHOTNI SI POSLECHNOUT TAKÉ ODPOVĚĎ…. RADU JAK BY SI SAMY MOHLI POMOCI BEZ CHEMIE A LÉKAŘŮ…. VŽDYŤ NĚKDY STAČÍ JEN ODPUSTIT DÁVNOU KŘIVDU A NĚKTERÉ BOLESTI ZMIZÍ. ONI ALE NESLYŠÍ…

Jsi slyšena jen tě neberou vážně. Myslí si, že to tak není, že jsou to geny, co dávají člověku nemoci. A mohlo by to tak i vypadat. V rodinách často se objevují nemoci pod názvem DĚDIČNÉ, jako měl to praděda a teta mám to také. Proč si ale lidé v rodokmenu nevšimnou toho, že s člověkem po kterém měli nemoc zdědit mají hodně společného i co se povahy myšlení vlastností či života samého týká. Je to jednoduší protože nemusí o sobě přemýšlet a ani nic měnit. Je to takový život bez práce na sobě samém.

Většinu nemocí lékaři nepoznají, nevědí nic o jejich vzniku. Braním léků člověk odstraní jen následek nemoci, ale příčina proč nemoc vznikla stále zůstává ve vaší hlavě uložena. Po čase se nemoc vrátí a její průběh je horší. Braním léků jsou často vaše těla napadeny jejich vedlejšími účinky a tak místo úlevy se cítíte více unaveni a když na své nově vzniklé potíže, které s vaším původním problémem nijak nesouvisí upozorníte lékaře ne jen že vám lék co ve vašem těle napáchal zlo nezruší ale napíše vám další co má vedlejší účinek prvního léku zmírnit. Váš zdravotní problém to nijak neřeší jen si do těla slepě zanášíte další chemii, která vaši nemoc neléčí a to že se vlastně neuzdravujete lékaře nijak neudivuje a často to ve vás budí dojem že si toho ani nevšiml.

Lékař je-li skutečně lékařem měl by se před tím než napíše recept zeptat člověka co předcházelo jeho zdravotním potížím. Třeba se ptát zda je v rodině vše v pořádku, nebo jakým stresům musel čelit nebo jaké měl dětství a jestli si rozuměl s rodiči spolužáky nebo kolegy v zaměstnání. Protože to vše ovlivňuje zdraví člověka ne každý je schopen zvládat situace, které se nevyvíjí v jeho prospěch. Ale sama víš, že to tak nefunguje. Pro lékaře jste často jen položka v seznamu. Zajímá je více kolik za daný léčebný postup dostanou zaplaceno. I oni dávno podlehly svodům farmaceutických firem že budou-li psát jejich léky obdrží za určitý počet receptů jisté odměny pro které se to vyplatí udělat. Ne vždy tak pacientům pomáhají. Je to špatně nastavený systém se kterého se lidskost jaksi vytratila.

Ti lékaři, kteří odmítají nechat sebou takto manipulovat se potýkají s problémy, které jim nastavený systém ber nebo jdi od toho vytváří. A je nemálo těch co museli pod nátlakem pověsit lékařskou praxi na hřebíček úplně.

Jde ti hlavou myšlenka že to není možné že máte svobodu ve státě ve kterém žiješ a i když máš své pochybnosti nelze přece nikomu nařizovat jakou práci smí nebo nesmí dělat…. Toto téma bych více rozvinul v jiném sdělení, budeš-li chtít.

Žiješ v době lží polopravd a masek. Lidé si hrají na to, kým nejsou, aby se zalíbili jiným lidem. Nešetří úsměvy, které v srdci necítí pochlebují tam kde si myslí že s toho něco kápne. Často se bojí být samy sebou, protože se vidí jako nedokonalí. Bojí se, že by je společnost nepřijala. Nepřemýšlí a dělají vše co ostatní aby byli přijati tam kam si myslí, že patří. Lidé nemají rádi sebe a tak hledají chyby na jiných je to jakýsi flastr na malost a strach žít v pravdě k sobě samému.

Každý strach, před kterým utíkáte je semínko nemoci ve vašem těle. Každá lež, kterou řeknete nebo v ní žijete je jedem pro vaše tělo. Myslete na to a žijte v právě k sobě i jiným. Mluvte pravdu a nebalte slova do vaty jen proto aby jste druhého neranili. Často vaše dobře myšlená slova nikdo neposlouchá ale upřímnosti, která i zabolí si lidé všimnou. Požádejte blízké, aby vám řekli pravdivě, pokud budou mít odvahu, jak vás vidí svýma očima a tu samou službu udělejte i pro ně. Možná se vám nebude líbit, co jste slyšeli, ale později pocítíte úlevu. To je začátek cesty k sebe uzdravení.

 

Já chtěla jen opsat sdělení které jsem od Jakoba dostala před pár dny. Při opisování je semnou a tak s původního konceptu vznikl článek na pokračování. Jakob je můj duchovní učitel, se kterým jsem ve spojení několik let. Slyším jeho slova v levém uchu a přijde jen tehdy, když si přeji, aby se mi sdělil. Nejsem blázen, jak by si někdo mohl myslet. Schopnost spojování se channelingem jsem v sobě našla už v mládí, ale je to asi jen deset let kdy ji více používám i pro jiné lidi potřebují-li radu či pomoc.

ZMRZLINOVÉ PUTOVÁNÍ

 

Je neděle odpoledne já odpočívám u knihy ale nějak mi nejde zapadnout do děje. Pořád mě ruší myšlenka, že mám na něco chuť a to něco musí být sladké. Chvíli jen tak hledím do písmenek a uvažuju, co by to mělo být a jestli se teda pustím do pečení kokosového koláče, jak jsem si ráno naplánovala…. Jenže to ne mě se prostě nechce nic dělat… Polknu, slynu a snažím se znovu začíst do knihy ale ani druhý pokus se nepodařil a místo písmenek mám před očima dva kopečky zmrzliny slaného karamelu. Odložím čtečku a na jazyku cítím chuť té dobroty a zároveň si v duchu i nadávám za to, že jsem slaný karamel ochutnala. Vím hodně mých známých tuto zmrzlinu miluje ale já moc zmrzliny nejím a když tak dávám přednost ovocným. Jenže v den kdy se rozhodlo, že zase budou roušky ve všech vnitřních prostorách se mnou cloumal vztek a o polední pauze jsem zamířila do cukrárny sezobnout něco pro uklidnění. Dvě ženy v řadě koupili slaný karamel a tak já si řekla, že udělám změnu a vyzkouším co ti lidé tak chválí…. A to jsem neměla dělat je to, jako droga stačí si vzpomenout a hned polykám sliny.

Vstávám a jdu do obýváku, kde můj rytíř okupuje gauč a podřimuje u televize a tak stáhnu hlasitost protože vím že ho to zaručeně vzbudí. Otevře oči a já hned začnu mluvit o své chuti na zmrzlinový poklad, a že ho musí taky ochutnat a na kolech jsme v sousedním městě hned. Řekne, že by si taky něco dal, takže jedem.                                                                                       

Venku nádherné letní počasí a jede se velice příjemně, takže si za 25 minut vychutnáváme tu dobrůtku a přemýšlíme kudy to vzít, abychom nejeli domů stejnou cestou. Nakonec pojedeme kus lesem a potom okolo mé oblíbené vody domů.

Cestu lesem si užívám, a když vyjedeme u vody zjistíme že jsme o kus dál, než kam se chodíme koupat a že by to tam stálo za prozkoumání a tak pojedeme domů druhou stranou. Přes louku vede úzký chodníček akorát pro kolo a cestou se zastavujeme na pár krásných místech. Voda je, jako zrcadlo zapadá slunce a ticho.

Domů se vracím příjemně naladěná a lehce unavená plná zážitků. A už se na sebe nezlobím, protože nebýt chutě na zmrzlinu nikam by se nejelo a já bych se tak připravila o další kontakt s přírodou.

BOUŘKA

                                                                              

Včera v noci docela silná bouřka a blesky ty já zrovna moc nemusím. Při bouřce mám strach. Je zvláštní, že se bojím víc, když jsem doma sama a taky když je bouřka v noci. Možná pro to že ve dne si vždy něčím zaměstnám ruce a tak ty blesky tolik nevnímám ale i tak se cítím nepříjemně a nejraděj bych někam utekla. Když je doma můj rytíř jsem klidnější on je v pohodě a ten jeho klid se přenáší i na mě.

Vím, co je bouřka to mám načteno a x krát vysvětleno že je to jen fyzika a je jen malá pravděpodobnost že by mi blesk v domě mohl ublížit ale strach se s každou bouřkou vrátí. A mám i jeden nepříjemný zážitek…

Když bylo holce asi rok a půl stála jsem s ní na ruce u okna a ukazovala blesky přicházející bouřky.  Bydleli jsme tenkrát v prvním patře rodinného domu blízko vlakovému nádraží.  Ta bouřka se blížila rychle a už jsem chtěla od okna odejít když z oblohy sjel blesk který uhodil do drátů nad kolejemi kde se rozdvojil a druhá část trefila náš hromosvod. Slyšela jsem hrom a pak bzučení. Dům po zásahu bleskem bzučel asi minutu pak bylo ticho. Stála jsem v místnosti dítě na ruce a snažila se vzpomenout, jak se to dělá, abych zase normálně dýchala…Tenkrát jsem si naplno uvědomila, jak moc se blesků bojím.

Vždycky to tak ale nebylo. Vidím se, jak stojím se sestrou na balkoně v šestém patře paneláku a oči mi září nadšením pokaždé když se rozsvítí obloha necítím žádný strach jen radost s té podívané… Pak, mě sestra tahá za ruku, abych už šla dovnitř. Jenže tady vzpomínka končí. Vím, že se blížil večer a my byly samy doma. Ptala jsem se sestry několikrát jestli se nestalo něco cokoliv co by vysvětlovalo můj strach a ona jen ví, že už byla v místnosti, když jsem tam vešla já a že se musela vrátit zavřít balkonové dveře a já jí připadala nějaká divná, že nemluvím a šla jsem brzo spát. Ráno jsem se chovala normálně a tak na vše zapomněla.

Já si říkám, že jsem asi viděla něco, co můj dětský rozum nepobral a i když jsem se z toho do rána vyspala někde uvnitř mě je zapsaná informace že blesk nebo bouřka je nebezpečí…

Řekla jsem o svém stavu lékaři a on mi napsal nějaká antidepresiva s tím, že si mám vzít tabletku, když se bouřka blíží. Kdo má rozum v hlavě ví že je to jen málo reálné když vás bouřka vzbudí uprostřed noci tak dřív odejde, než lék stihne zabrat. V práci musím mít čistou hlavu a ne zakalenou mysl nějakým oblbovákem. Přesto jsem ho poslechla a jednou si tabletku vzala. A výsledek byl takový, že strach jsem cítila úplně stejně jen mě bolela hlava jako při kocovině. Prášky letěli do koše.

Nevím jak jinak si pomoct tak každé léto bojuji se strachem a prozatím prohrávám...

                                                                                   

                                                                                        

DÉŠŤ ZA OKNEM

 

Skončil měsíc srpen a pro mě začíná podzim, i když podle kalendáře to tak není. Je to takový můj vnitřní pocit. Mám volno, takže doma v suchu poslouchám ťukání kapek do oken. Jsem ráda, že dnes nikam a taky nic nemusím. Vlastně si užívám tu domácí pohodu nic nedělání… 

Datum ukazuje na 1. září a mě jdou myšlenky na to, jak jsem se letos těšila na jaro…. Mám prostě raději tu teplejší část roku, a tak se na ni vždy těším a snažím se užít co nejvíce krásné dny…  

Je pravda, že od Velikonoc jsem zde na blogu nebyla nějak jsem potřebovala pauzu od všech informací na internetu ale i televize byla u nás zapnuta jen výjimečně. Je to tím že nemám ráda, když mě někdo cpe do hlavy stále stejné informace o coovid 19. Ovšem informace o tom, jak si umývat ruce byla tou poslední kapkou… 

Mám vlastní rozum a vždy jsem ho uměla používat, a tak jsem se začala chovat jako by žádná nemoc venku nebyla. Kde to bylo jen trochu možné šla rouška z mého obličeje dolů. Pokud jsem jela na kole tak jsem ji měla pověšenou na řídítkách a já jezdila na kole všude, pokud to počasí dovolilo. Naučila jsem se ignorovat zlé pohledy lidí na cyklostezkách v polích i v lese. Prostě můj názor je takový, že hadřík přes pusu, který je po chvíli vlhký mě stejně nechrání a jeho stálým nošením ubírám svému tělu na imunitě. 

Je 1. září a zase jsou tu další nařízení ohledně nošení těchto hadříků. Podepsala jsem petici, že s nošením roušek nesouhlasím, ale přesto se tomuto nařízení nedá vyhnout. Zítra ráno, hurá v autobuse zase s náhubkem.

Nebudu si kazit zbytek sice deštivého ale velice pohodového dne a raději vám sem přidám pár fotek ze svého jarního i letního cyklo řádění.  

Všude kudy jsem šla nebo jela, bylo moc krásně. Všechny fotky jsou z okolí mého domova a na některá místa se vracím v každém ročním období moc ráda.

TAKOVÁ JSEM JÁ

Mám už takovou povahu 

co není zrovna stálá 

v genech jsem nezdědila rozvahu  

a honě to se mnou mává. 

 

Že za to mohou hormony 

když jejich hladina stoupá a klesá 

některým ženám pomohou bonbony 

mě ne… jsem nespokojená a nesvá. 

 

Úsměv na tváři střídá vztek 

cloumají se mnou vášně 

někdy slzy v očích a potlačený brek 

já v tomto stavu cítím se strašně… 

 

Vždy to tak ale nebylo 

ta změna přišla s postupem let 

dlouho se džbánem pro vodu se ke mně chodilo 

až ucho prasklo - pokrytcům, lhářům už nemažu kolem huby med…. 

 

Pan smích opouští mě vždy jen na krátko 

a často se hned zase vrátí  

ty vášně jsou povahy mé jen punc a pozlátko 

co za upřímným úsměvem se ztratí. 

 

Taky jsem trochu chytřejší 

už nehřeji si na prsou kdejakého hada 

můj život je pravda o hodně pestřejší 

 a nejen za to se mám z celého srdce ráda.

SEN&ŽIVOT

 

Já v noci měla krásný sen

v uších líbezná melodie mi zněla

za těmi tóny šla jsem ven

a tam ve světle hvězd krajina září celá.

 

Vidím rosou postříbřené květy

ve vodě obloha odráží cizí světy

já očima hledám hudebníka

který z not skládá tak nádherné věty

vše je pryč a slyším, jak na stolku mi budík tiká….

 

Proč krásných snů mám jako šafránu?

Místo nich vidím jen tu morovou ránu

co světem se šíří

a pach smrti sebou nese

ta nemoc na slabá místa v těle míří

lidé dobří nebojte se…

Kdo strach má, podlehne snáze

zlému viru co rovná se zkáze….

Ale nemusí tak být

i když ten bacil se valí jako rozvodněná řeka

je všude a skáče z člověka na člověka

porazí ho, vůle žít…

BLUDIČKA

 

Tma ticho a pusto

v dálce malinké světlo

září a ukazuje mi cestu

ke stejným lidem jen k jinému městu

abych pochopila že nejsem tu z trestu

slovem dobrým sebe i jiné pohladila

a ze tmy ven našla cestu.

CESTA DUŠE

 

Napíši příběh o tom

co stane se po tom

když oči zavřené zůstanou

tělo ztuhne posmrtnou zimou…

 

Duše a ego jedno tělo sdílí

duše jen vězeň je

když ego mocí a penězi se řídí

na vysoké posty míří

to mu štěstím je

a pro duši má jen dveře se železnou mříží…

 

Ona bezpodmínečné lásce

učit se měla

na místo učení se s těla

stala jen smutná cela

kde kámen a železo studí

okolo srdce co tělu bije v hrudi

ego duše hlas neslyší a láska ho nudí

jen peněžní zisk ho stále pudí

páchat na lidech zločiny

ze kterých na zemi vyjde bez viny….

 

Duše jde z těla ven

už ztuhlo v posmrtné křeči

Jen chvíli u něj klečí

Už pro ni skončil sen

Že v těle napraví

minulost těžkou jako kámen

a karmu tím zastaví

ona smutný má den

její snažení vyšlo marně

těžká je a pomalu stoupá k nebeské bráně…

 

Tam melou boží mlýny

tělo vědět že duší je osud by mělo jiný

ale netušilo co je v sázce

čím zaplatí za své činy…

půjde se znovu učit bezpodmínečné lásce

možná nyní jeho osud bude jiný.

V novém těle narodí se…

HLEDÁNÍ

Tak nevím času mám dost, ale přestala jsem psát. Kde pak je pravda o mě samotné? Že by lenost? Prostě když chci psát tak si čas udělám. No jo ale nějak mi to v poslední době nefunguje. Krásně by se hodila výmluva, že je léto a jsem víc venku. Ano ale také mám dny kdy jen tak koukám do zdi a žádná akce. Ale to je zase o tom že mám prázdnou hlavu a že se mi nechce ani myslet. A psát prostě beze slov a myšlenek nejde to musí každý uznat. 

Také je tu takový pro mě dost podstatný detail… Poté co jsem odešla z blogu.cz se nemůžu nějak najít. Založila jsem si sice stránky nové, ale prostě to není ono. Nevím, co mi vadí? Změnila jsem název blogu a své veršovánky píši zvlášť jenže ten pocit jakési cizoty a prázdna nezmizel. Možná to je důvodem mého nepsaní. 

Nebo že bych už neměla slova? Ne mám v sobě hodně slov, ale to mé psaní chce být asi jiné. Možná už klíčí nápad, o čem moje stránky budou. Na rtech mám úsměv blba, takže to bude to pravé psaní… 

Po novém roce mi bude 50 let. A o tom chci psát...teda ne o té kulaté číslici ale o sobě ...můj nový blog budou fragmenty mého života. A když se podaří nějaký ten veršík také ho sem přidám... 

Je to zvláštní že když si člověk v něčem udělá jasno hned je mu lépe. 

TAKOVÉ VELIKONOČNÍ PUTOVÁNÍ

Jsem žena, která má ráda jaro. Probouzí se příroda a když jsem venku doslova nasávám tu čistou energii. Sluníčko krásně hřeje a k tomu chladivý vánek. Sedět doma prostě nejde a tak jsme s mým rytířem oprášili kola po zimě a jeli se podívat, co se změnilo v okolí našeho města.

                                                A už nám to kvete a zelená se.

Pátek 10. 4. 2020

Neměli jsme naplánovanou žádnou trasu. Řekli jsme si, že pojedeme a uvidíme. Bylo to krásných a pohodových 14 km. Povedlo se nám spojit příjemné a užitečné protože jsme cestou natrhali medvědí česnek, který jsem, zvyklá přidávat do salátů a polévek.

                                                          Moře medvědího česneku.

Sobota 11. 4. 2020

Páteční jízda se nám líbila a tak jsme hned naplánovali trasu sobotní. 16 km cíl Rymice skanzen větrný mlýn. Počasí opět nezklamalo a den jako malovaný. Jen cestou tam jsme se víc našlapali, jede se skoro pořád do mírného kopce a nemohlo být jinak než proti větru, který v polích foukal dost silně. Odpočinek v cíli nám byl odměnou a zpáteční cesta s kopce a po větru úžasná pohoda.

Neděle 12. 4. 2020

Protože si naše zadky na tvrdé sedla kol ještě nezvykly tak jsme se rozhodli nedělní výlet jít tentokrát procházkou. Cíl bobří stezka cca 8 km. Ono se to tam asi takto nejmenuje no vlastně se to nejmenuje nijak. Bobří stezka je můj vymyšlený název. Je tam krásně a klid. Z jedné strany rybník a z druhé zavodňovací kanál. Pro bobry ideální prostředí. Tentokrát se nám žádného nepodařilo zahlédnout. Pro mě ale milé překvapení na rybníce hnízdo a v něm labutí páreček. Domů jsme se vrátili spokojení a uvolnění. Jarní příroda na nás oba působí jako pohlazení a je krásné být venku a na nic nemyslet.

                                                                        Bobří totem.

                                                Řekla bych že jsou pracovití až moc.

                                                                 Hnízdo labutí.

                                                                    Slunce a voda.

        Fotila jsem vodu proti slunci a tohle je výsledek. Z fotky nevím proč nemám dobrý pocit....

                                                     

MOJE OBRÁZKY

TAKOVÉ MOJE DNEŠNÍ TVOŘENÍ. JE ZVLÁŠTNÍ, ŽE KDYŽ VEZMU DO RUKY ŽEHLIČKU A NANÁŠÍM NA PAPÍR VOSK ZMIZÍ MI Z HLAVY VŠECHNY MYŠLENKY JSEM KLIDNÁ A USMÍVÁM SE. PRO MĚ DOBRÝ ÚNIK OD REALITY. LIDIČKY, KTERÝM JSEM OBRÁZEK DAROVALA NEBO PRODALA ŘÍKAJÍ ŽE JIM DÁVAJÍ POCIT KLIDU A TAKÉ ENERGII. JESTLI SE VÁM MÉ OBRÁZKY LÍBÍ NEBO NE MI MŮŽETE NAPSAT DO KOMENTÁŘŮ.

MOJE SAMO LÉČENÍ

Je to pár let co jsem v bývalém zaměstnání zakopla o paletu a způsobila si pro mě chvíli bolavý nehet. Bylo mi jasné, že mi po čase nehet sleze, odroste a bude zase zdravý. Nestalo se tak nehet sice slezl, ale ten nový se podebral plísní. Rostl všelijak do stran anebo nahoru a při jeho pilování a stříháni jsem si užila něco bolesti.

Šla jsem do lékárny a nechala si doporučit čím nehet léčit a vyléčit. Věděla jsem, že plíseň se léčí pomalu a tak jsem se držela toho, co bylo napsáno v příbalovém letáku. Nutno dodat že první léčivá vodička mě ani moc nestála. Jenže po půl roce byl nehet stejný ne li horší. A tak jsem se rozhodla, že se poradím se svým lékařem. Dostala jsem mast, která je na předpis ale pojišťovna ji nehradí a nebyla zrovna levná. Znovu stejný postup mazání a pilování a pro mast jsem si během půl roku šla ještě dvakrát. S nehtem se ale nedělo nic byl stále stejný. Lékaři jsem řekla, že se to nezlepšilo a on mi napsal tentokrát přípravek tekutý a ještě dražší než byla mast. Obrnila jsem se trpělivostí a znovu nehet léčila podle návodu. A znovu nic. Jen mě to stálo víc peněz. A ještě jsem si vlastní neopatrností píseň přenesla na palec druhé nohy. K lékaři už jsem nešla a vyzkoušela na nehty kde co ovšem jen s malým nebo žádným výsledkem.

No nevzdala jsem to a při pátrání na internetu jsem si četla komentáře na jeden přípravek údajně hubící plíseň. V komentáři nějaké žena psala, že jí pomohl vitamin E. Rozříznout kapsli a vymačkat na nehet. Krabička tohoto vitaminu mě stála 50 Kč. Používám cca 3 měsíce a nehty odrůstají a jsou zdravé. Netušíte, jakou mám radost a všem kdo marně bojujete s nehtovou plísní mohu jen doporučit. Skoro nic to nestojí, ublížit si nemůžete a pak už jsou jen dvě možnosti, že to pomůže anebo ne.

Také jsem se rok trápila se svěděním kůže na holeni. Nic tam nebylo vidět ale kůže v tom místě svědila tak že jsem si ji rozškrábala do krve. Od lékaře jsem dostala mast, která nepomohla a při další návštěvě jsem dostala vynadáno, že si to správně nemažu. No chyba na mé straně nebyla to jsem věděla. Snažila jsem se teda neškrábat a někdy to byl docela boj. Pak se mi v puse začali dělat afty a jazyk jsem měla na několika místech krvavý. Tak jsem ho vyplázla na lékárnici a ta mi doporučila B komplex. Do týdne jsem měla pusu zdravou a po 14 dnech jsem si všimla, že mě už nevědí kůže. Dočetla jsem se, že mi chyběl vitamin B6.

Vitaminy jako doplněk stravy čas od času užívám ale asi je to mému tělu málo. Kladu si ale otázku proč lékař skoro vždy napíše něco drahého a ne účinného. A když se neduh vyléčit nedaří ještě vás viní že je chyba na vaší straně. Chápu, že každé lidské tělo je jiné a jinak reaguje na různé druhy léčení. Ale ten kdo se učí doktorem určitě ve škole četl něco i o vitaminech a o tom co se v těle děje je li jich nedostatek. Možná by stálo za to zamyslet se při psaní receptu nad tím, co člověku opravdu pomůže a ne se pří tom vidět na dovolené za darmo za předepsané léky které často vůbec neléčí.

Možná si řeknete, že tu kydám hnůj na doktory v době kdy je potřebujeme když nám tu řádí COVID -19. Věřte, že takto tento článek myšlen není. Je zde jen popsána moje vlastní zkušenost jak si pomoci sama. Možná že lék i na COVID-19 na nás kouká z regálů lékáren jen je tak levný a jednoduchý že o něm nikoho nenapadlo přemýšlet.

Přeji všem, co dočetli mé psaní až do konce hlavně zdravíčko, klid a víru v lepší časy.

TAK SNAD UŽ BUDE LÍP

Jak už je napsáno v článku HODNĚ HOŘKÁ PILULE podala jsem na úřad práce odvolání proti rozhodnutí holku vyřadit z evidence uchazečů o zaměstnání, protože v čase kdy se tak stalo, byla pod vlivem nemoci ve špatném psychickém i fyzickém stavu. Řekla jsem si, že když vše dobře dopadne, budu mít o starost méně a když špatně no tak se s tím nějak popereme. Na klidu mi přidalo, že holka bere poctivě léky a její stav se lepší.

Ale asi si klid prostě nezasloužím.

Úřednice, která má na starosti vyřízení odvolání mi po telefonu řekla, že lékařská zpráva kterou jme do odvolání vložili na to aby holku nevyřadili nestačí. Máme znovu zajít k lékařce, co ji léčí aby přímo napsala v jakém stavu byla holka v prosinci, kdy se nedostavila na domluvenou schůzku. Neviděla jsem v tom žádný problém a úřednici řekla, že to zařídíme. O nic nejde to půjde rychle, protože paní doktorka při minulé návštěvě holce několikrát zdůraznila, že její špatný zdravotní stav trvá už několik měsíců. Ale chyba! Po té co jsem doktorce řekla, co chci tak odpověděla, že nic takového nenapíše, protože holku v prosinci neviděla. Pro mě celkem studená sprcha. Ještě jsem to nevzdala a doktorce zopakovala, o čem mluvila při minulé návštěvě. Ona na to že to co řekla je pravda, ale na papír mi to nenapíše…

Nerada něco vzdávám a tak mě napadla poslední možnost a to zajít za praktickou doktorkou. Trvalo to chvíli, než jsem vysvětlila, co chci a paní doktorka mrkla do karty a napsala přesně to, co jsme potřebovali.

Hned jsme šli na PÚ. Papír jsem předala úřednici. Chvíli se nic nedělo a pak jsme si obě vyslechli kázáni o tom že ona teda holku nevyřadí z evidence i když by měla a že jedná proti předpisům. To jsem jí nevěřila, ale něco nám říct musela. Čím ale korunovala svou řeč byla otázka, jak dlouho bude holka práce neschopná. Říkám nejdřív se to musí pře léčit a pak operace. A ona na to takže se objedná na operaci a do měsíce je práce schopná. Najednou mi bylo horko a říkám jedná se o toxickou štítnou žlázu, která se nedá operovat v aktivním stavu nejdřív musí být správná hladina hormonů v krvi a to může trvat měsíc i rok. Úřednice se celá naježila a štěkla, že ona není doktor a slečnu vůbec nezajímá, o čem se tam bavíme a že s takovým přístupem se ještě nesetkala. Jsem se otočila na holku a vidím, že mi tam spí ve stoje. Blbost některých lidí je lépe nekomentovat a tak jsem jen protočila oči jemně vzbudila holku a odešla.

Ano úředníci i lékaři jsou jen lidé. S příjemným a vstřícným jednáním úředníků jsem se setkala v životě jen několikrát. S doktorkou, která něco jiného mluví a něco jiného dělá poprvé. Pro mě nová zkušenost. Tak snad už bude jenom líp.

HODNĚ HOŘKÁ PILULE

Moje dcera svou první práci ukončila ve zkušební době, aniž by měla domluvenou práci jinde. Takže se nahlásila na pracák no a protože nepracovala rok tak žádná podpora. To víte, že se mi nelíbilo její nerozumné jednání, ale řekla jsem si, že pracovních míst je v jejím oboru volných dost tak bude doma jen chvíli. Konec listopadu a prosince a stále nic.  Na mé otázky stejná odpověď že si práci hledá, ale nikde nic není. V lednu už jsem na ni přitlačila, že sedět mi doma nebude tak aby šla někde na brigádu. A ona přišla s tím, že má práci. Byla jsem moc ráda, že si našla dobré místo a vnitřně jsem se uklidnila. Do práce chodila ráda a sem tam mi řekla i nějaký zážitek a rozpis směn měla v mobilu tak jsem tuto starost pustila z hlavy. Neřekla jsem jí, aby mi ukázala pracovní smlouvu. A taky proč? Holce je 21 let a vše co a jak si má zařídit jsem řekla několikrát. Vždycky se chovala zodpovědně a nějaké podvody a lhaní to nebyl její styl. Vlastně jsem jela na vlně spokojené matky.

A to byla chyba!

Také jsem už delší dobu sledovala, že se jí třepou ruce ji za dva a nepřibírá na váze, padají ji vlasy a častá změna nálady. Mám v mládí odoperovanou štítnou žlázu a přesně takto jsem to měla před operací také jen s tím rozdílem, že já nejedla nic a přibývala na váze i z vody. Od srpna jsem jí dokola říkala, aby si zašla k lékaři na krev, že tak se to dá zjistit. V únoru tam konečně šla a výsledek byl hodně špatný. Kdyby se neléčila, byla by v ohrožení života. Takže nejdřív se to musí pře léčit a pak operace. Říkám jí nech si napsat neschopenku a odnes jí do práce. A taky se zeptej, proč ještě nemáš výplatu. Když jsem večer přišla z práce domů holka nikde a mobil vypnutý. Ráno telefon od její lékařky že si nepřišla pro léky a že ji volali do práce a tam jí nikdo nezná. Tak jsem holce napsala sms ať se mi okamžitě ozve. Ten den jsem ještě našla ve schránce dopis z pracáku. Do cizí pošty nikdy nejdu, ale tentokrát jsem nezaváhala. V dopise stálo, že jí PU vyřadil z evidence proto, že nepřišla na domluvenou schůzku. V jejím šanonu kde má všechny dokumenty žádná smlouva o tom že pracuje nebyla. Došlo mi, že si novou práci vymyslela, lhala a klidně ze mě tahala peníze s tím, že mi je po výplatě vrátí. Po pravdě to byla hodně hořká pilule, kterou jsem musela spolknout.

Holce jsem napsala, že už všechno vím a že jí hlavu neutrhnu tak aby se vrátila domů, protože musí začít brát léky na nemoc. A taky že jí pomůžu dostat se s toho průšvihu na pracáku. Sepsala jsem jejím jménem odvolání s tím, že je ve špatném zdravotním stavu a nemůže pracovat. Jistá si ale kladným výsledkem nejsem. Nejspíš to dopadne tak že k tomu že je doma zadarmo budu platit ještě půl roku zdravotní pojištění, pokud jí na operaci nevezmou dřív.

Je doma a poctivě bere léky. O nic se nestará a nic jí nezajímá. Ožije jen když je na telefonu její kluk ke kterému utekla když tušila že vše praskne.

Přemýšlím o tom kde jsem udělala chybu? Možná jsem na ni měla být více přísná... a možná by ani přísnost nic nezmohla když se spojí hloupost s leností....

DEN BLBEC

Po noční spím cca 2 hodiny. Venku stále leje a to monotónní cvakání mě spíš ruší, než uspává. V poledne se konečně přemluvím vstát a hurá do toho nečasu na druhý konec města na poštu pro balík. Oblečení ani účes neřeším stejně mám kruhy pod očima až na bradě. Cestou dvakrát obrácený deštník levou nohavici ohozenou od náklaďáku s kousky něčeho co odmítám blíže zkoumat. Na poštu vcházím jako totální troska. A zrovna v tu chvíli od okýnka odchází můj kamarád (teda on chtěl vždy víc než být jen kamarád). Při pohledu na mě se zarazí, houkne ahoj a něco o tom že hrozně spěchá to už se, ale baví spíš s mými zády. Říkám si tak to už žádné návrhy ani pozvání na večeři nebude a je mi to jedno. Vlastě až tak jedno mi to není. Ty jeho návrhy mě v mém věku někdy i potěšili a dobře jsem se bavila. A to mám za to že myslím na blbosti a nehledím pod nohy takže voda i botách.... Nemám sílu být naštvaná aspoň že už neprší a domů se vrátím bez dalších nehod.