Sen zdá se mu za zavřenými víčky
v tom snu světlo je
vzduch třpytí se jak plamen svíčky
v tom snu teplo je
jako když obejme tě láska
tichá melodie zní
z vody vystupuje kráska
on rozběhne se k ní
jeho ruce lehounce ji hladí
na čele objeví se mu hluboká vráska …
Ona miluje ho bez výhrad
má v srdci velké přání
aby on měl ji stejně rád
o žárlivosti a zlobě nemá ani zdání …
Rozum jí radí
on člověk je a jeho láska brzy skončí
horká dlaň tělo jí svádí
ona do jezera skočí …
Po tváři slza vzteku pomalu teče
jeho tu nechala v trávě v kleče
u svého jezera
v srdci díra místo slov mezera …
S hlavou skloněnou vnímá krásu a malé luční kvítky
jak větřík si s nimi hraje
to není kvítí, co ve větru tu vlaje
to vlasy jeho dívky
srdce mu z ledu taje
ale pro ni má výtky
ona víla je nikomu nemůže patřit
neměla se mu ukázat
on neměl ji nikdy spatřit
to vše její vina je
on svou pravdu musí mít
stačí jedno bodnutí nože
do jeho života vrátí se klid
přestane ho trápit prázdné lože
ne o ní … jen o sobě chce snít …
Ona vyčetla mu s tváře
jaký v hlavě zlý má plán
pohasla její záře
ze rtů slova …za zradu do smrti budeš sám …
Pak proměnila se v mlžný opar
na jezeře vykvetl, bílý květ
pozdě chlapec své city poznal
a pochopil, že ona byla celý jeho svět ....
A po tváři upřímné slzy mu nyní kanou
ale pozdě je v příštím životě možná na shledanou ...
