PROČ JSOU LIDÉ NEMOCNÍ

 

PROČ KDYŽ SI MĚ LIDÉ CHODÍ STĚŽOVAT NA SVÉ ŠPATNÉ ZDRAVÍ A NEMOCI VŠEHO DRUHU UŽ NEJSOU OCHOTNI SI POSLECHNOUT TAKÉ ODPOVĚĎ…. RADU JAK BY SI SAMY MOHLI POMOCI BEZ CHEMIE A LÉKAŘŮ…. VŽDYŤ NĚKDY STAČÍ JEN ODPUSTIT DÁVNOU KŘIVDU A NĚKTERÉ BOLESTI ZMIZÍ. ONI ALE NESLYŠÍ…

Jsi slyšena jen tě neberou vážně. Myslí si, že to tak není, že jsou to geny, co dávají člověku nemoci. A mohlo by to tak i vypadat. V rodinách často se objevují nemoci pod názvem DĚDIČNÉ, jako měl to praděda a teta mám to také. Proč si ale lidé v rodokmenu nevšimnou toho, že s člověkem po kterém měli nemoc zdědit mají hodně společného i co se povahy myšlení vlastností či života samého týká. Je to jednoduší protože nemusí o sobě přemýšlet a ani nic měnit. Je to takový život bez práce na sobě samém.

Většinu nemocí lékaři nepoznají, nevědí nic o jejich vzniku. Braním léků člověk odstraní jen následek nemoci, ale příčina proč nemoc vznikla stále zůstává ve vaší hlavě uložena. Po čase se nemoc vrátí a její průběh je horší. Braním léků jsou často vaše těla napadeny jejich vedlejšími účinky a tak místo úlevy se cítíte více unaveni a když na své nově vzniklé potíže, které s vaším původním problémem nijak nesouvisí upozorníte lékaře ne jen že vám lék co ve vašem těle napáchal zlo nezruší ale napíše vám další co má vedlejší účinek prvního léku zmírnit. Váš zdravotní problém to nijak neřeší jen si do těla slepě zanášíte další chemii, která vaši nemoc neléčí a to že se vlastně neuzdravujete lékaře nijak neudivuje a často to ve vás budí dojem že si toho ani nevšiml.

Lékař je-li skutečně lékařem měl by se před tím než napíše recept zeptat člověka co předcházelo jeho zdravotním potížím. Třeba se ptát zda je v rodině vše v pořádku, nebo jakým stresům musel čelit nebo jaké měl dětství a jestli si rozuměl s rodiči spolužáky nebo kolegy v zaměstnání. Protože to vše ovlivňuje zdraví člověka ne každý je schopen zvládat situace, které se nevyvíjí v jeho prospěch. Ale sama víš, že to tak nefunguje. Pro lékaře jste často jen položka v seznamu. Zajímá je více kolik za daný léčebný postup dostanou zaplaceno. I oni dávno podlehly svodům farmaceutických firem že budou-li psát jejich léky obdrží za určitý počet receptů jisté odměny pro které se to vyplatí udělat. Ne vždy tak pacientům pomáhají. Je to špatně nastavený systém se kterého se lidskost jaksi vytratila.

Ti lékaři, kteří odmítají nechat sebou takto manipulovat se potýkají s problémy, které jim nastavený systém ber nebo jdi od toho vytváří. A je nemálo těch co museli pod nátlakem pověsit lékařskou praxi na hřebíček úplně.

Jde ti hlavou myšlenka že to není možné že máte svobodu ve státě ve kterém žiješ a i když máš své pochybnosti nelze přece nikomu nařizovat jakou práci smí nebo nesmí dělat…. Toto téma bych více rozvinul v jiném sdělení, budeš-li chtít.

Žiješ v době lží polopravd a masek. Lidé si hrají na to, kým nejsou, aby se zalíbili jiným lidem. Nešetří úsměvy, které v srdci necítí pochlebují tam kde si myslí že s toho něco kápne. Často se bojí být samy sebou, protože se vidí jako nedokonalí. Bojí se, že by je společnost nepřijala. Nepřemýšlí a dělají vše co ostatní aby byli přijati tam kam si myslí, že patří. Lidé nemají rádi sebe a tak hledají chyby na jiných je to jakýsi flastr na malost a strach žít v pravdě k sobě samému.

Každý strach, před kterým utíkáte je semínko nemoci ve vašem těle. Každá lež, kterou řeknete nebo v ní žijete je jedem pro vaše tělo. Myslete na to a žijte v právě k sobě i jiným. Mluvte pravdu a nebalte slova do vaty jen proto aby jste druhého neranili. Často vaše dobře myšlená slova nikdo neposlouchá ale upřímnosti, která i zabolí si lidé všimnou. Požádejte blízké, aby vám řekli pravdivě, pokud budou mít odvahu, jak vás vidí svýma očima a tu samou službu udělejte i pro ně. Možná se vám nebude líbit, co jste slyšeli, ale později pocítíte úlevu. To je začátek cesty k sebe uzdravení.

 

Já chtěla jen opsat sdělení které jsem od Jakoba dostala před pár dny. Při opisování je semnou a tak s původního konceptu vznikl článek na pokračování. Jakob je můj duchovní učitel, se kterým jsem ve spojení několik let. Slyším jeho slova v levém uchu a přijde jen tehdy, když si přeji, aby se mi sdělil. Nejsem blázen, jak by si někdo mohl myslet. Schopnost spojování se channelingem jsem v sobě našla už v mládí, ale je to asi jen deset let kdy ji více používám i pro jiné lidi potřebují-li radu či pomoc.

ZMRZLINOVÉ PUTOVÁNÍ

 

Je neděle odpoledne já odpočívám u knihy ale nějak mi nejde zapadnout do děje. Pořád mě ruší myšlenka, že mám na něco chuť a to něco musí být sladké. Chvíli jen tak hledím do písmenek a uvažuju, co by to mělo být a jestli se teda pustím do pečení kokosového koláče, jak jsem si ráno naplánovala…. Jenže to ne mě se prostě nechce nic dělat… Polknu, slynu a snažím se znovu začíst do knihy ale ani druhý pokus se nepodařil a místo písmenek mám před očima dva kopečky zmrzliny slaného karamelu. Odložím čtečku a na jazyku cítím chuť té dobroty a zároveň si v duchu i nadávám za to, že jsem slaný karamel ochutnala. Vím hodně mých známých tuto zmrzlinu miluje ale já moc zmrzliny nejím a když tak dávám přednost ovocným. Jenže v den kdy se rozhodlo, že zase budou roušky ve všech vnitřních prostorách se mnou cloumal vztek a o polední pauze jsem zamířila do cukrárny sezobnout něco pro uklidnění. Dvě ženy v řadě koupili slaný karamel a tak já si řekla, že udělám změnu a vyzkouším co ti lidé tak chválí…. A to jsem neměla dělat je to, jako droga stačí si vzpomenout a hned polykám sliny.

Vstávám a jdu do obýváku, kde můj rytíř okupuje gauč a podřimuje u televize a tak stáhnu hlasitost protože vím že ho to zaručeně vzbudí. Otevře oči a já hned začnu mluvit o své chuti na zmrzlinový poklad, a že ho musí taky ochutnat a na kolech jsme v sousedním městě hned. Řekne, že by si taky něco dal, takže jedem.                                                                                       

Venku nádherné letní počasí a jede se velice příjemně, takže si za 25 minut vychutnáváme tu dobrůtku a přemýšlíme kudy to vzít, abychom nejeli domů stejnou cestou. Nakonec pojedeme kus lesem a potom okolo mé oblíbené vody domů.

Cestu lesem si užívám, a když vyjedeme u vody zjistíme že jsme o kus dál, než kam se chodíme koupat a že by to tam stálo za prozkoumání a tak pojedeme domů druhou stranou. Přes louku vede úzký chodníček akorát pro kolo a cestou se zastavujeme na pár krásných místech. Voda je, jako zrcadlo zapadá slunce a ticho.

Domů se vracím příjemně naladěná a lehce unavená plná zážitků. A už se na sebe nezlobím, protože nebýt chutě na zmrzlinu nikam by se nejelo a já bych se tak připravila o další kontakt s přírodou.

BOUŘKA

                                                                              

Včera v noci docela silná bouřka a blesky ty já zrovna moc nemusím. Při bouřce mám strach. Je zvláštní, že se bojím víc, když jsem doma sama a taky když je bouřka v noci. Možná pro to že ve dne si vždy něčím zaměstnám ruce a tak ty blesky tolik nevnímám ale i tak se cítím nepříjemně a nejraděj bych někam utekla. Když je doma můj rytíř jsem klidnější on je v pohodě a ten jeho klid se přenáší i na mě.

Vím, co je bouřka to mám načteno a x krát vysvětleno že je to jen fyzika a je jen malá pravděpodobnost že by mi blesk v domě mohl ublížit ale strach se s každou bouřkou vrátí. A mám i jeden nepříjemný zážitek…

Když bylo holce asi rok a půl stála jsem s ní na ruce u okna a ukazovala blesky přicházející bouřky.  Bydleli jsme tenkrát v prvním patře rodinného domu blízko vlakovému nádraží.  Ta bouřka se blížila rychle a už jsem chtěla od okna odejít když z oblohy sjel blesk který uhodil do drátů nad kolejemi kde se rozdvojil a druhá část trefila náš hromosvod. Slyšela jsem hrom a pak bzučení. Dům po zásahu bleskem bzučel asi minutu pak bylo ticho. Stála jsem v místnosti dítě na ruce a snažila se vzpomenout, jak se to dělá, abych zase normálně dýchala…Tenkrát jsem si naplno uvědomila, jak moc se blesků bojím.

Vždycky to tak ale nebylo. Vidím se, jak stojím se sestrou na balkoně v šestém patře paneláku a oči mi září nadšením pokaždé když se rozsvítí obloha necítím žádný strach jen radost s té podívané… Pak, mě sestra tahá za ruku, abych už šla dovnitř. Jenže tady vzpomínka končí. Vím, že se blížil večer a my byly samy doma. Ptala jsem se sestry několikrát jestli se nestalo něco cokoliv co by vysvětlovalo můj strach a ona jen ví, že už byla v místnosti, když jsem tam vešla já a že se musela vrátit zavřít balkonové dveře a já jí připadala nějaká divná, že nemluvím a šla jsem brzo spát. Ráno jsem se chovala normálně a tak na vše zapomněla.

Já si říkám, že jsem asi viděla něco, co můj dětský rozum nepobral a i když jsem se z toho do rána vyspala někde uvnitř mě je zapsaná informace že blesk nebo bouřka je nebezpečí…

Řekla jsem o svém stavu lékaři a on mi napsal nějaká antidepresiva s tím, že si mám vzít tabletku, když se bouřka blíží. Kdo má rozum v hlavě ví že je to jen málo reálné když vás bouřka vzbudí uprostřed noci tak dřív odejde, než lék stihne zabrat. V práci musím mít čistou hlavu a ne zakalenou mysl nějakým oblbovákem. Přesto jsem ho poslechla a jednou si tabletku vzala. A výsledek byl takový, že strach jsem cítila úplně stejně jen mě bolela hlava jako při kocovině. Prášky letěli do koše.

Nevím jak jinak si pomoct tak každé léto bojuji se strachem a prozatím prohrávám...

                                                                                   

                                                                                        

DÉŠŤ ZA OKNEM

 

Skončil měsíc srpen a pro mě začíná podzim, i když podle kalendáře to tak není. Je to takový můj vnitřní pocit. Mám volno, takže doma v suchu poslouchám ťukání kapek do oken. Jsem ráda, že dnes nikam a taky nic nemusím. Vlastně si užívám tu domácí pohodu nic nedělání… 

Datum ukazuje na 1. září a mě jdou myšlenky na to, jak jsem se letos těšila na jaro…. Mám prostě raději tu teplejší část roku, a tak se na ni vždy těším a snažím se užít co nejvíce krásné dny…  

Je pravda, že od Velikonoc jsem zde na blogu nebyla nějak jsem potřebovala pauzu od všech informací na internetu ale i televize byla u nás zapnuta jen výjimečně. Je to tím že nemám ráda, když mě někdo cpe do hlavy stále stejné informace o coovid 19. Ovšem informace o tom, jak si umývat ruce byla tou poslední kapkou… 

Mám vlastní rozum a vždy jsem ho uměla používat, a tak jsem se začala chovat jako by žádná nemoc venku nebyla. Kde to bylo jen trochu možné šla rouška z mého obličeje dolů. Pokud jsem jela na kole tak jsem ji měla pověšenou na řídítkách a já jezdila na kole všude, pokud to počasí dovolilo. Naučila jsem se ignorovat zlé pohledy lidí na cyklostezkách v polích i v lese. Prostě můj názor je takový, že hadřík přes pusu, který je po chvíli vlhký mě stejně nechrání a jeho stálým nošením ubírám svému tělu na imunitě. 

Je 1. září a zase jsou tu další nařízení ohledně nošení těchto hadříků. Podepsala jsem petici, že s nošením roušek nesouhlasím, ale přesto se tomuto nařízení nedá vyhnout. Zítra ráno, hurá v autobuse zase s náhubkem.

Nebudu si kazit zbytek sice deštivého ale velice pohodového dne a raději vám sem přidám pár fotek ze svého jarního i letního cyklo řádění.  

Všude kudy jsem šla nebo jela, bylo moc krásně. Všechny fotky jsou z okolí mého domova a na některá místa se vracím v každém ročním období moc ráda.