STŘEPY

Možná bude ho chvíli nenávidět

protože nemá v sobě dost slunce

ale za to on nemůže

to v ní je tma…

Ona není schopna porazit své démony

jen bojuje na oko s nimi

ale dobře ví, že bude prohrávat tak dlouho

nezmění-li nenávist k sobě v lásku k němu…

Jak hloupá byla ve své pýše,

 když myslela si, že změní život lidem,

 co má ráda

je to přece ona kdo má patent na pravdu

možná dřív ho i měla

jen se zapomněla na vše dívat z více úhlů

past sklapla a ona už ví, v jakém žila bludu…

Ten sebeklam a úsměv jako sluníčko

když odkloní se od lásky jen maličko

zůstane celá

jenže stane se z ní neřízena střela

kterou prohnali se emoce

do těla přišli nemoce

to nebylo to, co chtěla…

Hledala marně v jiných lidech

hledala pravdu v planých slibech

pak do dětství se myšlenkou vrátila

tam v posledním šuplíku našla své vnitřní dítě

to její matka je rozbila na střepy

tak maličké a ona myslela, že už je neslepí.

Jde životem a díl po dílku se skládá dohromady

co střep to zkušenost

bolavá i krásná.

Věří, že než smrt pro ni přijde, bude zase celá

možná porozumí i tomu proč tak moc jeho i sebe nenáviděla…