COVÍDEK 1

 

Je to přesně na den rok co jsem zde na blogu psala článek pod názvem covídek. Loni jsem považovala po sdělení své pravdy toto téma nadobro za uzavřené. Ale kde že loňské sněhy jsou…..

Nenechala a ani nenechám se o tečkovat! Proč? Jednoduchá odpověď – látka co se píchá do lidí mě nepřesvědčila o tom že ji ke svému zdraví potřebuji. Ona totiž nepomáhá a jak se ukazuje tak spíš škodí a spouští lidem v těle nemoci které mohli ještě leta spát.

Z mnoha smutných a jako vajíčko vajíčku podobných příběhů z mého okolí uvedu pro mě ten nejsmutnější… Jsou to tři týdny, co mi na věčnost odešel švagr. On byl cca před šesti lety onkologický pacient měl co vím špatnou krev. Statečně se s tím popral a rakovina odešla z jeho těla i života. Proto mě překvapilo, když mi sestra volala, že je nemocný. Začalo to epileptickým záchvatem a po důkladném vyšetření se zjistil nádor na mozku který byl zapouzdřen a švagr s ním mohl žít ještě mnoho let. Jenže tento nádor byl probuzen k životu… Švagr byl týden po druhé dávce tečkování, když přišel první epileptický záchvat… Za měsíc už se vědělo, že mu zbývá jen půl roku života a tento odhad byl přesný…

Nikdo z nás neví co mu v těle číhá za nemoc kterou oslabení imunity tečkováním probudíme k životu. A že tečkování imunitu likviduje to každý může vidět pod mikroskopem pří srovnání krve tečkovaných a netečkovaných. Je zde i vidět že každá tečkovací látka se v krvi chová jinak ale nakonec se stejným výsledkem. Každá další dávka má tělo více oslabit a ne mu pomoci. Řekla bych, že tohle je plán na snížení počtu lidí na planetě a vlády zemí jedou podle předem domluveného scénáře. Většina z nich má v celé tečkovací kampani podíl na zisku a heslo peníze až na prvním místě tu platí dvojnásob.

Skutečně netuším, kdo leží v nemocnici, že jsou plné, protože lidi co znám mají úplně jiné příběhy. Z několika desítek podobných vybírám jeden, který se odehrál minulý týden…

Tchán mé kamarádky zkolaboval, a protože žije sám našli ho ležet na zemi až druhý den. Odvezli ho do nemocnice, kde se probudil na ošetřovně s kapačkou v ruce. Sepisovali různá vyšetření které je třeba udělat. Když se mu vrátilo vědomí odpovídal na různé otázky a mezi nimi byla i ta jestli je tečkován řekl, že ano a že je týden po třetí dávce. Jako by se zastavil čas. Kapačku mu ze žíly vyndali, i když v nádobě byla ještě polovina tekutiny a odvezli ho na chodbu. Tam ležel asi hodinu a nikdo si ho nevšímal. Pak přijela sanitka a odvezla ho domů, kde ho nechali stát před barákem a odjeli…. Pánovi, o kterém píši je 80 let a celý život pracoval a ctil hodnoty, aby když potřebuje pomoct mu bylo dáno jasně že je na odpis že už není třeba ho léčit… Žije s pocitem, že všechny zklamal, protože neumřel…

Sama nejsem úplně zdravá. V těle se mi honí nějaký moribundus a nechce se mu ode mě i když ho odháním vitamíny a klidem na lůžku. Ono ani nic jiného dělat nejde, protože se cítím, jako když mě přejel parní válec. Co mi je? Nevím! Začalo to před čtrnácti dny kdy mi po příchodu z práce byla zima takže jsem dala čaj, ale nepomohl a tak jsem šla lehnout a zabalená do několika dek asi po hodině třepání a cvakání zubů jsem usnula. Vzbudilo mě horké teplo a já si naměřila teplotu 39,2°C. Nikdy nesahám po paralenu a horečku se snažím vydržet co nejdéle… Ráno teplota spadla na 37°C ale tělo mě neposlouchalo, cítila jsem bolest v kloubech a celé páteři. Dojít si na WC byl pro mě výkon pro zdatného horolezce. Volám svému lékaři a ptám se co mi je a připomenu, že test na covídek jsem si dělala a je negativní…. Dozvím se ale, že mám zůstat v posteli pít hodně tekutin a v případě další horečky si vzít paralen a že příznaky odpovídají covidu je mi vystavena neschopenka a na test si zajdu za tři dny. Za tři dny test také negativní. Protože mě tělo bolí stále tak se ptám, co bude dál, když to teda covid není. A nedozvím se nic jen, kdy mám přijít na kontrolu. Už když jsem k lékaři šla jsem cítila že mi není dobře při chůzi jsem byla dost zadýchaná. V čekárně s respirátorem se to ještě zhoršilo, a když mi sestra brala krev z prstu jsem jí řekla že nemůžu dýchat a odpověď že to musím vydržet… Vydržela jsem a v ordinaci jsem poctivě v tom náhubku dýchala zhluboka, když mě doktor poslouchal plíce… Žádný nález se nekonal jen já lapala po dechu, ale to lékaři asi bylo jedno…. Venku jsem se vydýchávala dobře deset minut, než jsem měla dech zase v normálu ale vrátit se do ordinace a zase nasadit ten náhubek bylo pro mě větší zlo než jít pomalu domů… Doma čaj a hned do postele zase tři deky a hodinová třesavka znovu horké teplo a teplota 39,5°C bolest zad a kloubů. Ráno test negativní od lékaře po telefonu se dozvídám, že to jsou příznaky na covídek. Takže Paralen hodně tekutin a klid na lůžku. Zítra mě čeká kontrola u lékaře ale i když se cítím lépe po 14 dnech v posteli mě tělo moc neposlouchá ale snažím se věřit že tu cestu zvládnu už bez dalších potíží….

To vše tu nepíši pro to, abych světu sdělila jak je mi zle… Prostě mi přijde divné, že mi lékař vystaví neschopenku, aniž by mě viděl a prohlédl, že mi ani po týdnu nebyla vzata krev na test jestli v těle není něco jiného čemu se brání horečkou… Nerada bych totiž dopadla tak jako přítel mé kamarádky, kterého léčili, neléčili na covídek pro horečku a až po týdnu se přišlo na to že horečku má z důvodu zanedbané zlomeniny v kotníku o které nevěděl. Měl štěstí po několika měsících zase normálně chodí ale, kdyby se to zjistilo později mohl o nohu přijít….

Nedělám rozdíl mezi lidmi a bavím se stejně s těmi, co mají tečku jako s těmi co ji nemají. Je každého věc jak se rozhodne a co pro své zdraví udělá nebo neudělá. Ale je fakt, že někteří lidé se v této době našli a neváhají ostatní šikanovat i pro nenošení respirátorů….

Co říci závěrem… Je mi smutno v této době kdy se lidé dělí na dvě skupiny, perou se mezi sebou a po slovních přestřelkách se s přátel stávají nepřátelé.

Blíží se advent a já tento čas mám moc ráda. Loni jsem se musela obejít bez vůně a chuti punče na trzích a letos pokud se naplní, co vláda slibuje možná i bez těch trhů venku. Nezbývá než zůstat klidná a v očekávání až se naplní má oblíbená věta ,, nevadí zase bude líp ,,

TADY A TEĎ

 

       

Jak udržet se v přítomném okamžiku...?

Jak prožívat tady a teď..?

Když mysl vše mění v mžiku

a ego hlasu srdce staví zeď..

Ta zeď se stává silnější

ne vždy podaří se mi ji zbořit

pak cesta ega je jistější

když nutí duši i srdce svůj hlas poslechnout

a jen jemu se klanět a kořit...

Vím že nesmím podlehnout

těm svodům k pohodlí a medu

i hlas srdce chci vyslechnout...

vše je špatně

už jsem plna jedu.

A proč vlastně ?

Vždyť už znám ega pasti

že na oko ochrání mě

a nabízí samé slasti

a jde-li do tuhého, zradí mě !!

Já poznám když vede ke zkáze

pak stále omlouvá mé chyby

v jeho podání má život samé nesnáze

a jdu po cestě v níž jsou zakopané miny.....

Ale,,, jsou místa kam ego za mnou nemůže

to příroda je na vše lékem

 ona dává mi klid a čistí hlavu

že to tak je na to přišla jsem až s věkem

a když můžu vyhýbám se davu

příroda vždy a ve všem mi pomůže...

Já vzdaluji se od lidí

no prostě to tak cítím

chodím tam kde mě nikdo nevidí

vdechuji vůně na louce s lučním kvítím.

Pod zády tráva měkká, zelená

nad hlavou mi ve větru šumí listí

krajina kolem je prosluněná a nádherná

a vše vevnitř mě se čistí...

Vnímám to krásné ticho

to ve mě zbořila se zeď

slyším jak v hnízdě malé ptáče píplo

a vím že prožívám tady a teď....

ČARODEJNICE

 

I když už je na kolenou

musí ještě sklonit hlavu

v ponížení myšlenky jí dovedou

ven k tomu rozlícenému davu

co pro jinakost ji soudí

a její smrt si žádá

ta zloba lidí ji rmoutí

tam venku jsou i ti, které měla velmi ráda.

Ptá se, co lidi vede mladý život takto zmařit

snad to že pro ně uměla léky vařit??

Léčila kosti i otevřené rány

stačilo ruku položit

léčila chudé i pány

věděla jak divoká zvířata si ochočit.

Cítí, že svíce jejího života brzy zhasne

vidí chvíle prožité a šťastné

také slyší své slova rázné

když stát se jeho ženou odmítla pod košatým stromem

a domů rozběhla se honem…

Pak lidi přestali ji mít rádi

vadila jim její krása, mládí,

vlasy dlouhé co kroutí se jako hadi.

To jeho láska je důvod proč tady klečí

 na šíji cítí botu něčí

 Ví, že jí brzy dojde dech

pod hlavou už nikdy nebude mít mech

a neucítí vůni lesa

to bůh ji vezme na nebesa

když rozhodla se v jeho jménu lidem sloužit

když přijdou pro pomoc a léčení

chtěla život v samotě prožít

je čarodějnicí a na tom nic nezmění.

Možná samota nebyla její cesta

nemusela dát slib jen bohu

možná měla být Jakubova nevěsta

teď neměla by na šíji tu nohu…

Klečí tu a v očích slzy vzdoru

ze rtů jdou jí slova

tato vesnice nevyhne se moru

Jakube, ty první skočíš ze srázu

svědomí tvé neunese, co jsi způsobil za zkázu

bota na šíji je těžká jako z olova

mou smrtí odejde všechna láska

je slyšet s posledním výdechem…

Tak ze světa zmizela jedna kráska

co po smrti stala se smutným duchem

čekajícím na odpuštění těch co zasáhla je její kletba

v dalším životě se narodí se s poškozeným sluchem

Naděje že dočká se odpuštění, drží se jak tonoucí stébla….

KAMÍNKY PRO ŠTĚSTÍ

 

Byla neděle a hned od časného rána svítilo sluníčko. Takové krásné probuzení do nového dne. Vedle mě spokojeně odfukuje můj rytíř a já, protože vím, že spát už nebudu potichu vstanu a odcházím z ložnice. Uvařím si velký hrnek čaje, a když ho popíjím, přemýšlím co budu dnes dělat. A zjistím, že mám vše, co jsem chtěla hotovo, a oběd vaří rytíř, protože on umí některá jídla lépe než já, a tak se čas od času u sporáku vystřídáme. Stojím u okna a dívám se na modrou oblohu a mám jasno jdu se ven projít. Je ještě trochu cítit mráz ale sluníčko ho zahání do stínů. Všude ticho a žádný člověk. Když si šlapu svůj čtvrtý kilometr něco u cesty se v trávě na kameni zaleskne. Je to kamínek s obrázkem. Líbí se mi a s úsměvem jej strčím do kapsy s tím, že si ho nechám pro štěstí. Jenže kousek dál nacházím další a pak zase tak mám nakonec v kapse kamínků pět.

Přemýšlím, který si nechám, protože krásný je každý. Nakonec se rozhodnu pro ten první. Při zpáteční cestě ostatní kamínky vracím tam, kde jsem je našla, aby potěšili další lidičky. Když jsem v polovině cesty domů nacházím ještě jeden, který jsem při první cestě neviděla a nechám si jej také hodí se totiž  k tomu, co už v kapse mám.

Na oba jsem doma přilepila magnet a našla jim místo na dveřích lednice a je pravda že pokaždé když se na ně podívám, vrátí mi úsměv a vzpomínku na jedno krásné ráno.

ÚNOR BÍLÝ...

Prázdný autobus. Po 18 hodině jezdí vždy jen málo lidí. Poslouchám zvuk motoru a oknem hledím do tmy. Z oblohy padá cosi studeného a mokrého co se podobá hrubé krupici. Mrzne a jediné plus dne co se počasí týká, je že si vítr vzal volno. Dívám se na bílá pole krajiny, kterou znám tak dokonale jako řidič autobusu co jezdí léta stejnou linku.

Proč já jsem přestala mít ráda zimu? Pokud nenapadl sníh tak jsem byla otrávená předem a když jsem nemusela tak vystrčit z domu jen nos se rovnalo dílem zázraku. Do nového roku to vždycky ještě šlo, ale pak přišel jakýsi splín a přežívání až do jara. Léta jsem vlastně dva měsíce v roce nežila zalezená ve své ulitě s vidinou jarního sluníčka a často protivná na sebe i své okolí.

Jako dítě jsem zimní období ráda měla a těšila se na sníh bavilo mě sáňkování a stavění sněhuláků a koulovačky s kluky ze školy. Vracela jsem se domů, až když mě studilo promočené oblečení. Možná to ale nemá nic společného jen s láskou k zimně. Mě bylo venku dobře za každého počasí, často jsem chodila jen tak sama při Moravě a poslouchala vodu a ticho.

Můj odpor k zimnímu počasí asi ovlivnilo období puberty, kdy jsem se oblíkala ne podle počasí, ale snažila se na sobě mít, co se zrovna nosilo. Často jsem se domů vracela promrzlá na kost ona minisukně a kotníkové boty s bundou do pasu se do -10 °C moc nehodí, ale vysvětlujte něco 16leté blbce, která měří jen svou pravdou. Následkem mého neoblečení byla pořádná angína ze která se mě nechtěla pustit šest týdnů. Ano a potom jsem si začala dávat pozor na počasí a do zimy chodila už oblečená teple. Dnes si říkám dobře mi tak ale tenkrát jsem situaci vyhodnotila, že za tu nemoc může zima a přestala jsem ji mít ráda na hodně let.

 Jak už jsem psala v některém ze svých článků fitness mám zavřené kvůli té nemoci, co se k ní  vztahují opatření mající ve výsledku odrovnat lidi jak finančně tak i po těle zničením přirozené imunity. Mám pohyb ráda a tak jsem oprášila hůlky a začala chodit kilometry. A zima mi nevadí. Já si letos poprvé za x let měsíc únor užívám a vím, že už to tak zůstane. Takže té nemoci patří moje velké děkuji. Přidávám fotečky ze svých zimních cest, které jsem fotila s láskou pro sebe i pro vás.

Přeji vám všem, co mě čtete aby jste také užívali života s úsměvem na tváři i když prší a nebo chodník kryje vrstva ledu a vy se snažíte najít způsob jak se dostat do cíle své cesty pokud možno v celku…

STŘEPY

Možná bude ho chvíli nenávidět

protože nemá v sobě dost slunce

ale za to on nemůže

to v ní je tma…

Ona není schopna porazit své démony

jen bojuje na oko s nimi

ale dobře ví, že bude prohrávat tak dlouho

nezmění-li nenávist k sobě v lásku k němu…

Jak hloupá byla ve své pýše,

 když myslela si, že změní život lidem,

 co má ráda

je to přece ona kdo má patent na pravdu

možná dřív ho i měla

jen se zapomněla na vše dívat z více úhlů

past sklapla a ona už ví, v jakém žila bludu…

Ten sebeklam a úsměv jako sluníčko

když odkloní se od lásky jen maličko

zůstane celá

jenže stane se z ní neřízena střela

kterou prohnali se emoce

do těla přišli nemoce

to nebylo to, co chtěla…

Hledala marně v jiných lidech

hledala pravdu v planých slibech

pak do dětství se myšlenkou vrátila

tam v posledním šuplíku našla své vnitřní dítě

to její matka je rozbila na střepy

tak maličké a ona myslela, že už je neslepí.

Jde životem a díl po dílku se skládá dohromady

co střep to zkušenost

bolavá i krásná.

Věří, že než smrt pro ni přijde, bude zase celá

možná porozumí i tomu proč tak moc jeho i sebe nenáviděla…

                                                 

 

ŠŤASTNÉ CHVILKY

 

Můj poslední příspěvek zde na blogu je 5 prosince. Ne jen že to bylo loni ale já i přes to že mám v práci méně odpracovaných hodin protože covídek to prostě nevzdává, nemám čas se věnovat psaní a jen chvilkama nakouknu, co je nového u lidí které ráda čtu. Řeknu si, že napíši komentáře později, protože nerada je píšu na mobilu, jenže později se nekoná.

Zapomínám! Často mě napadají témata, ve kterých bych se dokázala krásně vypsat ale vždy je ten nápad nečekaný a ve chvíli když jsem někde venku nebo naposled u pokladny v obchodě. Vždy si řeknu to nejde zapomenout a než se vrátím domů je hlava prázdná. Mobil mám u sebe vždy, stačí to do poznámek naťukat, ale já prostě stále bláhově věřím že moje paměť je ještě dobrá i když není. Mluvila jsem o tom se svým rytířem a on jen prohodil že lepší už to nebude a že když ráda fotím tak mám psát podle fotek. Já si opravdu ráda fotím své šťastné chvilky a ráda se s vámi o ně podělím.

                                                            

Často jsem šla do postele hodně unavená a špatně se mi usínalo. Když už se konečně spánek dostavil, trval jen krátce. Stále a dokola se mi zdály zmatené sny a také sem tam něco škaredého a já se pak budila s bušícím srdcem. Trvalo to poměrně dlouho a mé nevyspání se začalo podepisovat na mé náladě. Prášky na spaní jsem brát nechtěla a snažila se najít jiné řešení. Na netu na mě vykoukl lapač snů a po přečtení článku jsem se rozhodla si jeden pořídit. Byl to jen pokus, ale v nouzi se má vyzkoušet vše. Po pravdě prvních 14 nocí bylo snad ještě horší a mě pomalu docházela trpělivost. Věděla jsem, že tomu musím dát čas. Prostě si na sebe musíme zvyknout. Vyplatilo se. Spím klidně. Lapač snů tedy pomohl. Nepřemýšlím o tom jak je to možné ale těším se z klidných a pohodových nocí.

   

Přišel adventní čas a já se po sedmi letech rozhodla, že budu péct cukroví. Řeknete si, že to je pro většinu žen normální ale pro mě ne. Když byla holka malá pekla jsem ale pak jednou všechno cukroví zůstalo tvrdé a nepoživatelné. Do dnes nevím, co bylo špatně. No a já se zařekla, že už péct nebudu. Vždy se našla nějaká dobrá žena, která pekla a ráda prodala. Letos jsem nikoho neoslovila a šla do toho sama a povedlo se. Pečení mi šlo samo a nic jsem nespálila a ani později při plnění a zdobení nepokazila. Dost jsem si s tím vyhrála a vím, že budu péct zase každý rok. Na fotečkách je cukroví ještě nehotové protože naplněné a nazdobené jsem si zapomněla vyfotit.

                                                                       

Na jaro mi pošel potkan Čertík byl to mazel a rošťák v jednom a já se jaksi nedokázala srovnat s tím, že už není a tak klec až do prosince zůstala prázdná. Na kleci stál květináč a já při zalévání kytky jsem najednou věděla, že už může přijít další zvířecí kamarád. Zavolala jsem známému chovateli a za týden jsem si šla pro mazlíka, kterému jsem dala jméno Bobó.

 

Vánoční strom v Olomouci byl sice krásný jako každý rok ale trhy bez vůně punče a svařáku – prostě to nebylo ono. Rozsvícený strom ve mně vždy nastartoval tu pravou vánoční atmosféru. Letos ale ne. Možná je to tím chladem mezi lidmi. Ten odstup a přecházení na jiný chodník když jsem měla roušku pod nosem a sestra schovávala bradu jen v šále. Šla jsem si zazvonit a přání, které mi šlo hlavou se snad už brzy splní.

                                                                           

                                       

  Vánočku peče každý rok můj rytíř a vždy se mu povede.

                                        

                                                                                       

Mám ráda dárky a pod stromečkem jsem našla vše co jsem si přála. Byla to pro mě šťastná chvilka. Od kamarádky jsem dostala šamanské karty. I slza štěstí mi ukápla. Na fotce je můj první výklad sobě a sedl jak zadek na hrnec. Zatím si karty osahávám je to takový můj denní rituál. Marcelko děkuji.

  

     Protože mám stále zavřené fitness tak jsem si koupila náramek, co mi měří kroky a spoustu dalších věcí. Pokud počasí dovolí chodím z práce domů pěšky mám to cca 7 km. Jsem zvyklá se hýbat a cvičení doma mě nebaví. Tak se mi povedlo vyfotit Ufo. Nakonec to byla tři malá letadla co jen tak cvičila formace. Mám ráda zážitky.

     

        A nejdou nepřidat fotky podzámeckého parku, kam si chodím užívat polední pauzu. Naposledy s pavím kamarádem, kterému vůbec nevadilo, že stojím jen malý kousek od něj.

                                                             

To je pro dnes ode mě vše.

A vám co mě čtete, přeji hodně zdraví a štěstí v novém roce 2021.