STŘEPY

Možná bude ho chvíli nenávidět

protože nemá v sobě dost slunce

ale za to on nemůže

to v ní je tma…

Ona není schopna porazit své démony

jen bojuje na oko s nimi

ale dobře ví, že bude prohrávat tak dlouho

nezmění-li nenávist k sobě v lásku k němu…

Jak hloupá byla ve své pýše,

 když myslela si, že změní život lidem,

 co má ráda

je to přece ona kdo má patent na pravdu

možná dřív ho i měla

jen se zapomněla na vše dívat z více úhlů

past sklapla a ona už ví, v jakém žila bludu…

Ten sebeklam a úsměv jako sluníčko

když odkloní se od lásky jen maličko

zůstane celá

jenže stane se z ní neřízena střela

kterou prohnali se emoce

do těla přišli nemoce

to nebylo to, co chtěla…

Hledala marně v jiných lidech

hledala pravdu v planých slibech

pak do dětství se myšlenkou vrátila

tam v posledním šuplíku našla své vnitřní dítě

to její matka je rozbila na střepy

tak maličké a ona myslela, že už je neslepí.

Jde životem a díl po dílku se skládá dohromady

co střep to zkušenost

bolavá i krásná.

Věří, že než smrt pro ni přijde, bude zase celá

možná porozumí i tomu proč tak moc jeho i sebe nenáviděla…

                                                 

 

ŠŤASTNÉ CHVILKY

 

Můj poslední příspěvek zde na blogu je 5 prosince. Ne jen že to bylo loni ale já i přes to že mám v práci méně odpracovaných hodin protože covídek to prostě nevzdává, nemám čas se věnovat psaní a jen chvilkama nakouknu, co je nového u lidí které ráda čtu. Řeknu si, že napíši komentáře později, protože nerada je píšu na mobilu, jenže později se nekoná.

Zapomínám! Často mě napadají témata, ve kterých bych se dokázala krásně vypsat ale vždy je ten nápad nečekaný a ve chvíli když jsem někde venku nebo naposled u pokladny v obchodě. Vždy si řeknu to nejde zapomenout a než se vrátím domů je hlava prázdná. Mobil mám u sebe vždy, stačí to do poznámek naťukat, ale já prostě stále bláhově věřím že moje paměť je ještě dobrá i když není. Mluvila jsem o tom se svým rytířem a on jen prohodil že lepší už to nebude a že když ráda fotím tak mám psát podle fotek. Já si opravdu ráda fotím své šťastné chvilky a ráda se s vámi o ně podělím.

                                                            

Často jsem šla do postele hodně unavená a špatně se mi usínalo. Když už se konečně spánek dostavil, trval jen krátce. Stále a dokola se mi zdály zmatené sny a také sem tam něco škaredého a já se pak budila s bušícím srdcem. Trvalo to poměrně dlouho a mé nevyspání se začalo podepisovat na mé náladě. Prášky na spaní jsem brát nechtěla a snažila se najít jiné řešení. Na netu na mě vykoukl lapač snů a po přečtení článku jsem se rozhodla si jeden pořídit. Byl to jen pokus, ale v nouzi se má vyzkoušet vše. Po pravdě prvních 14 nocí bylo snad ještě horší a mě pomalu docházela trpělivost. Věděla jsem, že tomu musím dát čas. Prostě si na sebe musíme zvyknout. Vyplatilo se. Spím klidně. Lapač snů tedy pomohl. Nepřemýšlím o tom jak je to možné ale těším se z klidných a pohodových nocí.

   

Přišel adventní čas a já se po sedmi letech rozhodla, že budu péct cukroví. Řeknete si, že to je pro většinu žen normální ale pro mě ne. Když byla holka malá pekla jsem ale pak jednou všechno cukroví zůstalo tvrdé a nepoživatelné. Do dnes nevím, co bylo špatně. No a já se zařekla, že už péct nebudu. Vždy se našla nějaká dobrá žena, která pekla a ráda prodala. Letos jsem nikoho neoslovila a šla do toho sama a povedlo se. Pečení mi šlo samo a nic jsem nespálila a ani později při plnění a zdobení nepokazila. Dost jsem si s tím vyhrála a vím, že budu péct zase každý rok. Na fotečkách je cukroví ještě nehotové protože naplněné a nazdobené jsem si zapomněla vyfotit.

                                                                       

Na jaro mi pošel potkan Čertík byl to mazel a rošťák v jednom a já se jaksi nedokázala srovnat s tím, že už není a tak klec až do prosince zůstala prázdná. Na kleci stál květináč a já při zalévání kytky jsem najednou věděla, že už může přijít další zvířecí kamarád. Zavolala jsem známému chovateli a za týden jsem si šla pro mazlíka, kterému jsem dala jméno Bobó.

 

Vánoční strom v Olomouci byl sice krásný jako každý rok ale trhy bez vůně punče a svařáku – prostě to nebylo ono. Rozsvícený strom ve mně vždy nastartoval tu pravou vánoční atmosféru. Letos ale ne. Možná je to tím chladem mezi lidmi. Ten odstup a přecházení na jiný chodník když jsem měla roušku pod nosem a sestra schovávala bradu jen v šále. Šla jsem si zazvonit a přání, které mi šlo hlavou se snad už brzy splní.

                                                                           

                                       

  Vánočku peče každý rok můj rytíř a vždy se mu povede.

                                        

                                                                                       

Mám ráda dárky a pod stromečkem jsem našla vše co jsem si přála. Byla to pro mě šťastná chvilka. Od kamarádky jsem dostala šamanské karty. I slza štěstí mi ukápla. Na fotce je můj první výklad sobě a sedl jak zadek na hrnec. Zatím si karty osahávám je to takový můj denní rituál. Marcelko děkuji.

  

     Protože mám stále zavřené fitness tak jsem si koupila náramek, co mi měří kroky a spoustu dalších věcí. Pokud počasí dovolí chodím z práce domů pěšky mám to cca 7 km. Jsem zvyklá se hýbat a cvičení doma mě nebaví. Tak se mi povedlo vyfotit Ufo. Nakonec to byla tři malá letadla co jen tak cvičila formace. Mám ráda zážitky.

     

        A nejdou nepřidat fotky podzámeckého parku, kam si chodím užívat polední pauzu. Naposledy s pavím kamarádem, kterému vůbec nevadilo, že stojím jen malý kousek od něj.

                                                             

To je pro dnes ode mě vše.

A vám co mě čtete, přeji hodně zdraví a štěstí v novém roce 2021.