Byla neděle a hned od časného rána svítilo sluníčko. Takové
krásné probuzení do nového dne. Vedle mě spokojeně odfukuje můj rytíř a já,
protože vím, že spát už nebudu potichu vstanu a odcházím z ložnice. Uvařím si
velký hrnek čaje, a když ho popíjím, přemýšlím co budu dnes dělat. A zjistím, že mám
vše, co jsem chtěla hotovo, a oběd vaří rytíř, protože on umí některá jídla
lépe než já, a tak se čas od času u sporáku vystřídáme. Stojím u okna a dívám
se na modrou oblohu a mám jasno jdu se ven projít. Je ještě trochu cítit mráz ale
sluníčko ho zahání do stínů. Všude ticho a žádný člověk. Když si šlapu svůj
čtvrtý kilometr něco u cesty se v trávě na kameni zaleskne. Je to kamínek s
obrázkem. Líbí se mi a s úsměvem jej strčím do kapsy s tím, že si ho nechám pro
štěstí. Jenže kousek dál nacházím další a pak zase tak mám nakonec v kapse
kamínků pět.
Přemýšlím, který si nechám, protože krásný je každý. Nakonec se rozhodnu pro ten první. Při zpáteční cestě ostatní kamínky vracím tam, kde jsem je našla, aby potěšili další lidičky. Když jsem v polovině cesty domů nacházím ještě jeden, který jsem při první cestě neviděla a nechám si jej také hodí se totiž k tomu, co už v kapse mám.
Na oba jsem doma přilepila magnet a našla jim místo na
dveřích lednice a je pravda že pokaždé když se na ně podívám, vrátí mi úsměv a
vzpomínku na jedno krásné ráno.