VÍLA

 

Sen zdá se mu za zavřenými víčky

v tom snu světlo je

vzduch třpytí se jak plamen svíčky

v tom snu teplo je

jako když obejme tě láska

tichá melodie zní

z vody vystupuje kráska

on rozběhne se k ní

jeho ruce lehounce ji hladí

na čele objeví se mu hluboká vráska …

Ona miluje ho bez výhrad

má v srdci velké přání

aby on měl ji stejně rád

o žárlivosti a zlobě nemá ani zdání …

Rozum jí radí

on člověk je a jeho láska brzy skončí

horká dlaň tělo jí svádí

ona do jezera skočí …

Po tváři slza vzteku pomalu teče

jeho tu nechala v trávě v kleče

u svého jezera

v srdci díra místo slov mezera …

S hlavou skloněnou vnímá krásu a malé luční kvítky

jak větřík si s nimi hraje

to není kvítí, co ve větru tu vlaje

to vlasy jeho dívky

srdce mu z ledu taje

ale pro ni má výtky

ona víla je nikomu nemůže patřit

neměla se mu ukázat

on neměl ji nikdy spatřit

to vše její vina je

on svou pravdu musí mít

stačí jedno bodnutí nože

do jeho života vrátí se klid

přestane ho trápit prázdné lože

ne o ní … jen o sobě chce snít …

Ona vyčetla mu s tváře

jaký v hlavě zlý má plán

pohasla její záře

ze rtů slova …za zradu do smrti budeš sám …

Pak proměnila se v mlžný opar

na jezeře vykvetl, bílý květ

pozdě chlapec své city poznal

a pochopil, že ona byla celý jeho svět ....

A po tváři upřímné slzy mu nyní kanou

ale pozdě je v příštím životě možná na shledanou ...