TAKOVÁ JSEM JÁ

Mám už takovou povahu 

co není zrovna stálá 

v genech jsem nezdědila rozvahu  

a honě to se mnou mává. 

 

Že za to mohou hormony 

když jejich hladina stoupá a klesá 

některým ženám pomohou bonbony 

mě ne… jsem nespokojená a nesvá. 

 

Úsměv na tváři střídá vztek 

cloumají se mnou vášně 

někdy slzy v očích a potlačený brek 

já v tomto stavu cítím se strašně… 

 

Vždy to tak ale nebylo 

ta změna přišla s postupem let 

dlouho se džbánem pro vodu se ke mně chodilo 

až ucho prasklo - pokrytcům, lhářům už nemažu kolem huby med…. 

 

Pan smích opouští mě vždy jen na krátko 

a často se hned zase vrátí  

ty vášně jsou povahy mé jen punc a pozlátko 

co za upřímným úsměvem se ztratí. 

 

Taky jsem trochu chytřejší 

už nehřeji si na prsou kdejakého hada 

můj život je pravda o hodně pestřejší 

 a nejen za to se mám z celého srdce ráda.

SEN&ŽIVOT

 

Já v noci měla krásný sen

v uších líbezná melodie mi zněla

za těmi tóny šla jsem ven

a tam ve světle hvězd krajina září celá.

 

Vidím rosou postříbřené květy

ve vodě obloha odráží cizí světy

já očima hledám hudebníka

který z not skládá tak nádherné věty

vše je pryč a slyším, jak na stolku mi budík tiká….

 

Proč krásných snů mám jako šafránu?

Místo nich vidím jen tu morovou ránu

co světem se šíří

a pach smrti sebou nese

ta nemoc na slabá místa v těle míří

lidé dobří nebojte se…

Kdo strach má, podlehne snáze

zlému viru co rovná se zkáze….

Ale nemusí tak být

i když ten bacil se valí jako rozvodněná řeka

je všude a skáče z člověka na člověka

porazí ho, vůle žít…

BLUDIČKA

 

Tma ticho a pusto

v dálce malinké světlo

září a ukazuje mi cestu

ke stejným lidem jen k jinému městu

abych pochopila že nejsem tu z trestu

slovem dobrým sebe i jiné pohladila

a ze tmy ven našla cestu.

CESTA DUŠE

 

Napíši příběh o tom

co stane se po tom

když oči zavřené zůstanou

tělo ztuhne posmrtnou zimou…

 

Duše a ego jedno tělo sdílí

duše jen vězeň je

když ego mocí a penězi se řídí

na vysoké posty míří

to mu štěstím je

a pro duši má jen dveře se železnou mříží…

 

Ona bezpodmínečné lásce

učit se měla

na místo učení se s těla

stala jen smutná cela

kde kámen a železo studí

okolo srdce co tělu bije v hrudi

ego duše hlas neslyší a láska ho nudí

jen peněžní zisk ho stále pudí

páchat na lidech zločiny

ze kterých na zemi vyjde bez viny….

 

Duše jde z těla ven

už ztuhlo v posmrtné křeči

Jen chvíli u něj klečí

Už pro ni skončil sen

Že v těle napraví

minulost těžkou jako kámen

a karmu tím zastaví

ona smutný má den

její snažení vyšlo marně

těžká je a pomalu stoupá k nebeské bráně…

 

Tam melou boží mlýny

tělo vědět že duší je osud by mělo jiný

ale netušilo co je v sázce

čím zaplatí za své činy…

půjde se znovu učit bezpodmínečné lásce

možná nyní jeho osud bude jiný.

V novém těle narodí se…

HLEDÁNÍ

Tak nevím času mám dost, ale přestala jsem psát. Kde pak je pravda o mě samotné? Že by lenost? Prostě když chci psát tak si čas udělám. No jo ale nějak mi to v poslední době nefunguje. Krásně by se hodila výmluva, že je léto a jsem víc venku. Ano ale také mám dny kdy jen tak koukám do zdi a žádná akce. Ale to je zase o tom že mám prázdnou hlavu a že se mi nechce ani myslet. A psát prostě beze slov a myšlenek nejde to musí každý uznat. 

Také je tu takový pro mě dost podstatný detail… Poté co jsem odešla z blogu.cz se nemůžu nějak najít. Založila jsem si sice stránky nové, ale prostě to není ono. Nevím, co mi vadí? Změnila jsem název blogu a své veršovánky píši zvlášť jenže ten pocit jakési cizoty a prázdna nezmizel. Možná to je důvodem mého nepsaní. 

Nebo že bych už neměla slova? Ne mám v sobě hodně slov, ale to mé psaní chce být asi jiné. Možná už klíčí nápad, o čem moje stránky budou. Na rtech mám úsměv blba, takže to bude to pravé psaní… 

Po novém roce mi bude 50 let. A o tom chci psát...teda ne o té kulaté číslici ale o sobě ...můj nový blog budou fragmenty mého života. A když se podaří nějaký ten veršík také ho sem přidám... 

Je to zvláštní že když si člověk v něčem udělá jasno hned je mu lépe.