KAMÍNKY PRO ŠTĚSTÍ

 

Byla neděle a hned od časného rána svítilo sluníčko. Takové krásné probuzení do nového dne. Vedle mě spokojeně odfukuje můj rytíř a já, protože vím, že spát už nebudu potichu vstanu a odcházím z ložnice. Uvařím si velký hrnek čaje, a když ho popíjím, přemýšlím co budu dnes dělat. A zjistím, že mám vše, co jsem chtěla hotovo, a oběd vaří rytíř, protože on umí některá jídla lépe než já, a tak se čas od času u sporáku vystřídáme. Stojím u okna a dívám se na modrou oblohu a mám jasno jdu se ven projít. Je ještě trochu cítit mráz ale sluníčko ho zahání do stínů. Všude ticho a žádný člověk. Když si šlapu svůj čtvrtý kilometr něco u cesty se v trávě na kameni zaleskne. Je to kamínek s obrázkem. Líbí se mi a s úsměvem jej strčím do kapsy s tím, že si ho nechám pro štěstí. Jenže kousek dál nacházím další a pak zase tak mám nakonec v kapse kamínků pět.

Přemýšlím, který si nechám, protože krásný je každý. Nakonec se rozhodnu pro ten první. Při zpáteční cestě ostatní kamínky vracím tam, kde jsem je našla, aby potěšili další lidičky. Když jsem v polovině cesty domů nacházím ještě jeden, který jsem při první cestě neviděla a nechám si jej také hodí se totiž  k tomu, co už v kapse mám.

Na oba jsem doma přilepila magnet a našla jim místo na dveřích lednice a je pravda že pokaždé když se na ně podívám, vrátí mi úsměv a vzpomínku na jedno krásné ráno.

ÚNOR BÍLÝ...

Prázdný autobus. Po 18 hodině jezdí vždy jen málo lidí. Poslouchám zvuk motoru a oknem hledím do tmy. Z oblohy padá cosi studeného a mokrého co se podobá hrubé krupici. Mrzne a jediné plus dne co se počasí týká, je že si vítr vzal volno. Dívám se na bílá pole krajiny, kterou znám tak dokonale jako řidič autobusu co jezdí léta stejnou linku.

Proč já jsem přestala mít ráda zimu? Pokud nenapadl sníh tak jsem byla otrávená předem a když jsem nemusela tak vystrčit z domu jen nos se rovnalo dílem zázraku. Do nového roku to vždycky ještě šlo, ale pak přišel jakýsi splín a přežívání až do jara. Léta jsem vlastně dva měsíce v roce nežila zalezená ve své ulitě s vidinou jarního sluníčka a často protivná na sebe i své okolí.

Jako dítě jsem zimní období ráda měla a těšila se na sníh bavilo mě sáňkování a stavění sněhuláků a koulovačky s kluky ze školy. Vracela jsem se domů, až když mě studilo promočené oblečení. Možná to ale nemá nic společného jen s láskou k zimně. Mě bylo venku dobře za každého počasí, často jsem chodila jen tak sama při Moravě a poslouchala vodu a ticho.

Můj odpor k zimnímu počasí asi ovlivnilo období puberty, kdy jsem se oblíkala ne podle počasí, ale snažila se na sobě mít, co se zrovna nosilo. Často jsem se domů vracela promrzlá na kost ona minisukně a kotníkové boty s bundou do pasu se do -10 °C moc nehodí, ale vysvětlujte něco 16leté blbce, která měří jen svou pravdou. Následkem mého neoblečení byla pořádná angína ze která se mě nechtěla pustit šest týdnů. Ano a potom jsem si začala dávat pozor na počasí a do zimy chodila už oblečená teple. Dnes si říkám dobře mi tak ale tenkrát jsem situaci vyhodnotila, že za tu nemoc může zima a přestala jsem ji mít ráda na hodně let.

 Jak už jsem psala v některém ze svých článků fitness mám zavřené kvůli té nemoci, co se k ní  vztahují opatření mající ve výsledku odrovnat lidi jak finančně tak i po těle zničením přirozené imunity. Mám pohyb ráda a tak jsem oprášila hůlky a začala chodit kilometry. A zima mi nevadí. Já si letos poprvé za x let měsíc únor užívám a vím, že už to tak zůstane. Takže té nemoci patří moje velké děkuji. Přidávám fotečky ze svých zimních cest, které jsem fotila s láskou pro sebe i pro vás.

Přeji vám všem, co mě čtete aby jste také užívali života s úsměvem na tváři i když prší a nebo chodník kryje vrstva ledu a vy se snažíte najít způsob jak se dostat do cíle své cesty pokud možno v celku…