ZMRZLINOVÉ PUTOVÁNÍ

 

Je neděle odpoledne já odpočívám u knihy ale nějak mi nejde zapadnout do děje. Pořád mě ruší myšlenka, že mám na něco chuť a to něco musí být sladké. Chvíli jen tak hledím do písmenek a uvažuju, co by to mělo být a jestli se teda pustím do pečení kokosového koláče, jak jsem si ráno naplánovala…. Jenže to ne mě se prostě nechce nic dělat… Polknu, slynu a snažím se znovu začíst do knihy ale ani druhý pokus se nepodařil a místo písmenek mám před očima dva kopečky zmrzliny slaného karamelu. Odložím čtečku a na jazyku cítím chuť té dobroty a zároveň si v duchu i nadávám za to, že jsem slaný karamel ochutnala. Vím hodně mých známých tuto zmrzlinu miluje ale já moc zmrzliny nejím a když tak dávám přednost ovocným. Jenže v den kdy se rozhodlo, že zase budou roušky ve všech vnitřních prostorách se mnou cloumal vztek a o polední pauze jsem zamířila do cukrárny sezobnout něco pro uklidnění. Dvě ženy v řadě koupili slaný karamel a tak já si řekla, že udělám změnu a vyzkouším co ti lidé tak chválí…. A to jsem neměla dělat je to, jako droga stačí si vzpomenout a hned polykám sliny.

Vstávám a jdu do obýváku, kde můj rytíř okupuje gauč a podřimuje u televize a tak stáhnu hlasitost protože vím že ho to zaručeně vzbudí. Otevře oči a já hned začnu mluvit o své chuti na zmrzlinový poklad, a že ho musí taky ochutnat a na kolech jsme v sousedním městě hned. Řekne, že by si taky něco dal, takže jedem.                                                                                       

Venku nádherné letní počasí a jede se velice příjemně, takže si za 25 minut vychutnáváme tu dobrůtku a přemýšlíme kudy to vzít, abychom nejeli domů stejnou cestou. Nakonec pojedeme kus lesem a potom okolo mé oblíbené vody domů.

Cestu lesem si užívám, a když vyjedeme u vody zjistíme že jsme o kus dál, než kam se chodíme koupat a že by to tam stálo za prozkoumání a tak pojedeme domů druhou stranou. Přes louku vede úzký chodníček akorát pro kolo a cestou se zastavujeme na pár krásných místech. Voda je, jako zrcadlo zapadá slunce a ticho.

Domů se vracím příjemně naladěná a lehce unavená plná zážitků. A už se na sebe nezlobím, protože nebýt chutě na zmrzlinu nikam by se nejelo a já bych se tak připravila o další kontakt s přírodou.