Pravda co před lety
byla pro ni ryzí
je rozbitá na střepy
vlastní slova jsou jí cizí.
Říkala lidem
jak v životě se chovat
s ledovým klidem
rozvést se? Provdat?
Myslela, že rozumí
oč v životě běží
už tuší jak málo ví
a staré pravdy
jí v hlavě leží…
Snad ne na vždy?
Ptá se sama sebe…
Trápí ji přetržené lidské vazby
a zima, z níž u srdce jí zebe.
To co lidem radila
nejde vzít zpátky
Ví, že se mília
už nedělá další zmatky…
Těžko jde vysvětlit
že vše je jinak
ne ze vztahu odejít
ale co vadí mi naučit se vnímat…
A lásce dovolit ať naplní ti srdce
každému odpustit
sobě však nejvíce…
Vše co děje se
tvoříme ve vlastní hlavě
Jen blbec teď směje se
že vše zvládne hravě…
Nelze však zrušit vztah
a chtít budovat jiný
Je to špatný tah
po čase na muži najdeš stejné chyby…
Protože neseme si vzpomínky
které láskou neočištěny nám realitu tvoří
vystoupit z kruhu má své podmínky
jen odpuštění a láska pak se i pevné zdi zboří…
Skoro jako by to bylo o mé tchyni. Ta to ale rozbila u všech tak, že už to nikdy nikdo neslepí.
OdpovědětVymazatMoc ráda čtu tvé básně. Jsou takové ze života. Díky, měj pohodové dny.
OdpovědětVymazatPřed lety byla její pravda pravdou. Ovšem změny v životě přicházejí. Tím, že nabrala další zkušenosti, se mění. Tudíž se mění i její pravdy, aneb její názory. Dokáže sobě i druhým odpouštět, a dívat se s úctou a srdíčkem na život a na ten náš svět. Krásné verše Zlatíčko. :-))
OdpovědětVymazat