U SEBE V TICHU

 

Hluboké myšlenky dne

často do tmy náš život vedou

v klamu mysli zapomínáš, proč jsi zde

a přestáváš být sama sebou…

Sleduješ jen co je vně

svůj vnitřní prostor neznáš

koukáš do hmotné bezedné tůně

a tichému hlasu srdce svůj sluch nedáš..

Jen to co vidí oči tvé

často mozkem svým hodnotíš

tak prožíváš velkou část každého dne

a místo tvoření vlastních pocitů lenost si dovolíš…

V hlavě máš touhy a naděje

ty dvě slova jsou pro tebe mantra

když plnění přání tvých se neděje…

Zlobíš se!

A na lidi šťastné pak díváš se s patra…

Proč sebe neptáš se?

Jak chceš žít svůj život?

Stačí jen sledovat na co a, kam díváš se

a skrze sebe nechat vesmír plynout…

Sebe ptej se, proč stojíš na místě

když máš tak neplaveš jen šlapeš vodu

to tvá mysl v tvorbě přání brzdí tě

tak konečně odolej jejímu svodu…

Vstup k sobě dovnitř do ticha

co mysl říká ti sleduj jako film na bílém plátně

iluze myšlenek je veliká

ale tobě v tichu u sebe vždy bude krásně…

Udělej si z mysli třeba šprýmaře a kamaráda

nenech ji ať hlouposti do hlavy ti buší

pocítíš, jak máš sebe více ráda

a podaří se ti lépe splynout se svou duší..

V tichu vytvoř si záměr

naciť se srdcem na to co ty chceš žít

třeba se domluv s tělem ať na prstu zahojí ti záděr

jen dopřej sobě každý den v tichu pár minut klid…

Musíš vědět, že nic nejde hned

a už vůbec ne těm co stále na pilu tlačí

ty kdo u srdce máš ještě led

zahřívej pomalu to pro začátek stačí…

Všechno děje se tady a teď

v jednom okamžiku svou minulost i budoucnost tvoříš

tak už sama sobě myšlením přestaň stavět zeď

a u sebe v tichu tvoř to, po čem v životě ze srdce toužíš…

PEŘÍČKO

 

Z oblohy padá peříčko

to anděl roztáhl svá křídla

tobě smutno je maličko

ptáš se, odkud na zemi si přišla…?

Moc andělů je veliká

chrání i hladí svými křídly

kdo věří, že se ho to netýká

bez srdce jen svou hlavou myslí.

Není bytostí zlých

i když naše oči žádné nevidí

andělé mají křídla jak třpytící se sníh

jejich pohlazení nás vždy uklidní.

Věř, i když tvůj život zdá se těžký

a tíha starostí ti bere dech

oni mávnou křídlem a tobě je zase hezky

a starost sametová je jako mech…

Andělé jsou láska pro všechny

často naše životy chrání

když spíme, léčí naše bolesti

a někdy pravdou naši pýchu ranní.

Když život ti cesty kříží

pláčeš a nevíš kterou jít

s letícím peříčkem anděl se k tobě blíží

a svým obětím dává ti vůli žít…

Osuší ti slzy

ty narovnáš záda

pocítíš brzy

jak moc máš život ráda.

Ano dějí se zázraky

to jen my je přestali vnímat v běhu dní

koukáš na peříčko, co leží ti na dlani

a v srdci andělská píseň ti zní.

Tak žij stále v přítomném okamžiku

prostě dýchej a bav se tady a teď

tíha tvých potíží zmizí v mžiku

přestaň už zázrakům stavět zeď.

Nikdy na nic nejsi sama

i když andělské bytosti nevidíš

věřit v peříčko není tvoje hana

sama před sebou se za víru už nestydíš…

Když otevřeš oči

a budeš se jimi skutečně dívat

anděl v člověku ti do reality vkročí

a naučí tě život jinak vnímat

vír vědění se v tobě roztočí

když otevřeš srdce své

pak ucítíš, jak láska do něj proudí

znovu poznáš, že v životě není vůbec zle

a zeď tvé tmy se konečně zhroutí….

Dovol si svítit a dávej světlo jiným

tak to přece dělají andělé

ukazuj lásku zotročeným myslím

často i z nepřátel můžou být přátelé…

Peříčko z dlaně vzal ti vítr

to jinému člověku pomoci letí

ty už víš, že můžeš být života lídr

a rozdávat potřebným lásku a štěstí…

Přijde-li bolest a ona přijde

tak vzpomeň na peříčko na dlani

tu bolest pochopíš a ona přejde

protože už umíš věřit v to krásné co je za ní…

V duchu poděkuj bytostem z nebe

i těm v tělech člověka

díky všem poznáváš sama sebe

a víš, že v životě na tebe nic tak zlého nečeká…

Kdo ve tmě jen žije

řekni mu příběh peříčka

když ve svém srdci jsi, nekousne tě zmije

vždyť i ve tmě je lásky jiskřička…

Tak lidé otevřete oči

naciťte se srdcem na všechny zázraky

ve větru nad vámi mnoho peříček se točí

je to i váš krok ze tmy do krásné pohádky….

 

O MĚ

Proč nosím v sobě tolik slz?

Oči mé jak dvě zrcadla smutku.

Úsměv na rtech jako by mi zmrz…

Proč netěším se ze svých dobrých skutků?

Kdo jsem?

Vím nebo nevím…

Co jsem?

S otázkou v zrcadle do očí si hledím…

Jak poznat o sobě pravdu.

A co vlastně pravda je?

Za lidským slovem často najdu zradu

a to bolavý zásah je…

Pomáhám druhým najít sama sebe.

Tiším po vědění jejich hlad.

Vkládám přání do hvězd padajících z nebe

ale hru na lež se životem nechci hrát…

Ten kdo umí mít sebe rád

Často má v životě cestu rovnou.

Kde já mám k sobě lásku brát?

když vidím to co je za mnou…

Proč nejde mi pustit vzory?

Které ke mně dávno už nepatří…

Uvnitř slézám kopce a hory

podstatu sebe ale nespatřím…

Na zádech nesu si batoh schopností

které jasem nevědomě odložila…

Pletla jsem si ctnost s nectností

a sama v sobě zabloudila.

Ta pustina mě nehostí

mám strach, že z ní nenajdu cestu

nelze si pomoct sebelítostí

To cesta je k vlastnímu trestu…

Jenže já trestám se

utíkám od dobra do tmy

protože sama neznám se

a umím vnímat jen své prohry…

Jak sáhnout si na štěstí?

Jak pohladit si lásku?

Co vlastně štěstím je a není?

Proč nezahodím uslzenou masku…

Kdo z vás mi pomůže?

když neumím si pomoct sama.

Smutek a samotu mám vrytou do kůže…

přitom chci šťastná být s těmi, co mám ráda.

Vždyť já na špatné nemyslím

nepodléhám žádné zlobě…

Jen prostě neumím

dát štěstí a lásku především sobě…

Venku jaro ťuká na dveře

příroda umí být každý rok krásná.

Snad v přírodě pochopím jak žít v lásce a pokoře..

A najdu způsob, aby má svíce už nebyla zhaslá….

Je třeba minulost odložit.

Zamknout ji do truhly a zahodit klíč…

Tak světlo v sobě můžu probudit

stačí jen neřešit co už je pryč….

Jestli se má svíce rozhoří

to ukáže mi čas…

Mám přání, ať dobro zlo v nás pokoří…

A láska a štěstí je v srdcích každého z nás….

 

MOJE MALOVÁNÍ HORKÝM VOSKEM.

OBRÁEK JSEM MALOVALA JAKO DÁREK K NAROZENINÁM.

OBRÁZEK MALOVÁN JAKO DÁREK K SVÁTKU.

VŠECHNY OBRÁZKY PRO RADOST SOBĚ I VÁM VŠEM.

 

 

SRDCE Z LEDU?

 

Cítíš se sama?

I v davu lidí?

Je to věc známá?

Co oči tvé vidí?

A ty díváš se kolem sebe

u srdce tě zimou zebe

i když slunce hřeje z nebe

jeho teplo nedotkne se tebe…

Ty smutek cítíš

že lidem do hlav vidíš

za to jen nepřijetí sklízíš

a tak do samoty své mizíš.

Můžeš potřebným pomáhat

ale nauč se pomoct i sobě

když to zvládneš, daří se lépe odolat

lidské špíně v této době.

Ty víš, že jsi jiná

proto se všemi myslíš to dobře

není tvá vina

že lidská slabost rovná se vysoké hoře…

Vždyť oni jen poslouchají mysl svou

jejich srdce už dlouho mlčí

za vidinou dokonalosti jdou

žijí tím, co zrovna frčí.

Prostě každý má na pochopení vlastní čas

co naučit se má to přeskočit nejde

když ale poslouchá vnitřní hlas

mnoho dobrého se pak v životě sejde.

Nemůžeš pro druhé více udělat

tak život po svém tvoř si jinak

tím sobě naučíš se pomáhat

a kapky štěstí lépe vnímat…

To štěstí je tu pro tebe

vezmi si kolik ti je třeba

kdo pochopil toho u srdce už nezebe

a s úsměvem životem letí jako neřízená střela….

TICHO

                                                                        

Jsou dny tady na zemi

které žít se ti nechce

ani silná vůle nezmění

cestu osudu přece?!

Když na osud věříš

voláš k sobě i to špatné

o pozemském bytí jen málo víš

vždyť jen za odměnu máš to krásné…

Bez práce nejsou koláče

to učili tě doma

ale roky práce co nebaví

umořili by i slona.

Jak tedy mít jmění boháče

když trápí tě bolest těla

která přešla už v nemoce

a ty ztrácíš se v tom, co jsi dříve chtěla…

tak ventiluješ vztekem své emoce

a marnost žití pohltí tě zcela…

Možná závidíš život bohatým

i ty chceš se mít lépe

je to jako dát proud vodám stojatým

když oči zůstanou slepé…

Tak vstup k sobě do ticha

nechej čas jen tak plynout

šance mít vše je veliká

nenech se do bahna spadnout.

Život svůj představ si krásný

v barvách které se tobě líbí

zakřič, jsem prostě úžasný

za sebou nechej své chyby.

Pak vnímej klid svého nitra

po chvíli uslyšíš tichý hlas

když ne dnes tak to bude zítra

na tvorbu života dej si čas.

Věř, že budeš vše mít

odlož své pozemské musím

po cestě svobodné vůle chceš-li jít

řekni já tvořit v tichu si zkusím….

                                                                         

DOMYSLI SI SÁM(A)

 

Proč lháři tolik lidí věří?

Proč jeho žvanění posloucháme?

I když pravda má více dveří

stejný prostor jí nedáváme…

Lež je často líbivá

jen po slovech nepřijdou činy

tak pocit některé lidi u srdce zahřívá.

Vždyť to mi ne… přece lhal někdo jiný!?

Každý by se měl zamyslet

které řeči dává váhu…

Jak chceš, aby vypadal tvůj svět?

Žít líbivou lež nebo holou pravdu….

A pravda užívá jen věty holé

netřeba jí souvětí

jde rovně přes kopce i pole

co vytvoří, přežije i staletí…

Kdo léta lže nám i sobě

vytvoří zase jenom lež

já pravdě naslouchat chci v této době

a přeji si, aby ostatní ji chtěli slyšet též…..

SRDCE TI NAPOVÍ

 

                                                                         Jak vypsat se z bolesti

do veršíků smutek svůj vložit

tím zmírnit své starosti

co denně musím prožít.

Když cesta ztratí se

po slovech hořko je v ústech

špatné sny zdají se

ty chodíš po rozbitých mostech.

V tom všem ztratíš se

a lapáš po dechu.

Možná i zblázníš se….?

Před očima běží ti vztahové drama

zkoušíš jít po slepu

a ve tmě na chvíli si sama.

Tak nádech výdech

věnuješ pozornost jen svému dechu.

Proč často pleteš se v lidech?

Když pak musíš bránit se vzteku.

Co máš pochopit?

Co stále ti uniká?

Proč ty musíš procítit

vždy roli viníka…?

Který svým řevem

lidem klid bere

Nikdy nepoznáš předem

čím druhý tě nasere!!

Za sebe stydíš se

máš shrbená záda

druhý semeno zla zaseje

ale na tebe shnilá úroda padá…

A najednou už víš

chtělo to jen ticha chviličku

dříve než vztek ucítíš

v duchu zpívej si písničku.

Tak konečně pochopíš

že v lásce je síla

když ego umlčíš

i tvé srdce si zpívá…

Zbytečná je zlost

už víš, že jen sobě tím škodíš

je štěstím že řekla sis dost!!

A s klidným úsměvem na tváři už si životem chodíš……

                                                                               

POD HVĚZDAMI

 

Noční obloha letní

na ní vždy nekonečné množství hvězd

já čekám, až se setmí

na dlouhé pohledy na nebe

tam vidím některé ze svých životních cest…

 

Na jedné z nich jsem potkala tebe….

 

Tebe můj muži života

s tvým příchodem přišlo mnoho bouří

ale zmizela smutná nicota

a zeď mých zábran pod tvým dotekem se boří….

 

Ty přišel si mě učit, abych žila

a nezpomalila krok pod tíhou let

bral si mě takovou, jak jsem byla

co nechtěls, neměnil si hned…

 

Vždy si ke mně cítil lásku

všude o mně mluvil krásně

vím, že tvým snem bylo mít rusovlásku

a máš blondýnu, co píše básně….

 

A tak už sedmnáct let kráčíme vedle sebe

ten den

když za druha vybrala jsem si tebe

splnil se mi sen…

 

Cítila jsem k tobě lásku

k tomu žila chvíle krásné

přišla i zloba a fůra zmatků

řešení pro nás ne vždy šťastné….

 

Znám tvé rozmary mladé slečny

a umíněnost mámina mazánka

býváš únavně výřečný

kde je pravda to často pro mě je hádanka…

 

Možná přijde ti, že mám tě málo ráda

že po letech s vášní odešel všechen cit

věř mi, že bez lásky bych to s tebou dávno vzdala

také méně bavilo by mě žít….

 

Proč to tady všechno píši?

Abys věděl, že milovaný mnou vždy budeš

tu pod hvězdami ve své skrýši

vím jistě, že půjdu tam, kam ty půjdeš…

KRUH ŽIVOTA

 

Pravda co před lety

byla pro ni ryzí

je rozbitá na střepy

vlastní slova jsou jí cizí.

Říkala lidem

jak v životě se chovat

s ledovým klidem

rozvést se? Provdat?

Myslela, že rozumí

oč v životě běží

už tuší jak málo ví

a staré pravdy

jí v hlavě leží…

Snad ne na vždy?

Ptá se sama sebe…

Trápí ji přetržené lidské vazby

a zima, z níž u srdce jí zebe.

To co lidem radila

 nejde vzít zpátky

Ví, že se mília

už nedělá další zmatky…

Těžko jde vysvětlit

že vše je jinak

ne ze vztahu odejít

ale co vadí mi naučit se vnímat…

A lásce dovolit ať naplní ti srdce

každému odpustit

sobě však nejvíce…

Vše co děje se

tvoříme ve vlastní hlavě

Jen blbec teď směje se

že vše zvládne hravě…

Nelze však zrušit vztah

a chtít budovat jiný

Je to špatný tah

po čase na muži najdeš stejné chyby…

Protože neseme si vzpomínky

které láskou neočištěny nám realitu tvoří

vystoupit z kruhu má své podmínky

jen odpuštění a láska pak se i pevné zdi zboří…

SEN NEBO ŽIVOT?

                                                                                    

 Máš hlavu v oblacích?

                                                   

Bojíš se spadnout?

Sny na měkkých polštářích

pomalu slábnou.

Venku je nový den

ty noc voláš zpátky

kousek krásných snů jen

než v reálu problémy a zmatky…

Těch životních přešlapů

a nelidských hrozeb

do orlích pařátů

tvůj život byl hozen

a trhán je na kusy

to zloba lidská umí

jen samé mínusy

a kdo bojí se, nechápe a čumí….

Kam že to šlapu?

Kde cesta má končí?

Roky mládí jsou v trapu

ale pravda ta útočí…

Surová ve své ryzí podobě

když zjeví se tak to bolí

už neznáš jak být v pohodě

a pravda dál mlátí tě svou holí.

Kde najít lék na bolest?

Jak přivolat zpět krásný sen?

Z prázdným výrazem opíráš se o pelest

a víš, že půjdeš fáč hledat ven…

Abys večer unaven vrátil se do sna

s vědomím denního boje

ve snu na tobě nikdo nepozná

že zas šlápls do lidského hnoje…

Jak nebát se pádů?

Když balanc nad propastí jen tak tak držíš

ta propast plná je hadů

a i když se ještě hrbíš

na světě drží tě práce na sobě

a mít sebe rád i v této uspěchané době

je dar, který nenecháš si vzít

i kdyby pravda znovu natloukla tobě

vždy je tu naděje, pro kterou vyplatí se žít….

                                                                                              

SVĚTLO VE TMĚ

 

Když venku dlouží se stíny

jdou na ni smutky,

splíny…

Už netěší ji chlad zimy…

Vidí horká těla

v jejich srdcích cítí led

láska je nevěrná

ve slovech med

proč ona by měla chtít

trápit se tím citem celá…

Vždyť trápení nerovná se žít

jen alkohol do sebe chce lít…

Je ztracená.

Nezná cestu zpátky

ty těla rukou hlazená

za pohlazení hmotné statky…

Je zhrzená.

Láska nemůže být jen obchod…

Je zmatená.

S partnerem jménem život chce rozchod…

Všude je tma.

Kdy probudí jí světlo?

Co prožívá, není hra

tak nějak asi vypadá peklo…

Vždyť každý má právo na štěstí

proč ona se s tím svým míjí…

Sykot v uších

od klubka zmijí

co děje se v duších

když jejich těla alkohol pijí?

A zmije dál syčí a šelestí…

Ztratila jiskru naděje

v hlavě jen samé zmatky

že z toho co žije se pobleje,

ale z alkoholu má v krku zvratky…

Možná jí není pomoci

přešla už na druhou stranu

i tak z lidí stávají se otroci

kocovina možná vyčistí jí hlavu??

Tak narovná záda

v srdci stále žádný cit

na peklo cítí se mladá

dobře ví, že chce a bude žít…

COVÍDEK 1

 

Je to přesně na den rok co jsem zde na blogu psala článek pod názvem covídek. Loni jsem považovala po sdělení své pravdy toto téma nadobro za uzavřené. Ale kde že loňské sněhy jsou…..

Nenechala a ani nenechám se o tečkovat! Proč? Jednoduchá odpověď – látka co se píchá do lidí mě nepřesvědčila o tom že ji ke svému zdraví potřebuji. Ona totiž nepomáhá a jak se ukazuje tak spíš škodí a spouští lidem v těle nemoci které mohli ještě leta spát.

Z mnoha smutných a jako vajíčko vajíčku podobných příběhů z mého okolí uvedu pro mě ten nejsmutnější… Jsou to tři týdny, co mi na věčnost odešel švagr. On byl cca před šesti lety onkologický pacient měl co vím špatnou krev. Statečně se s tím popral a rakovina odešla z jeho těla i života. Proto mě překvapilo, když mi sestra volala, že je nemocný. Začalo to epileptickým záchvatem a po důkladném vyšetření se zjistil nádor na mozku který byl zapouzdřen a švagr s ním mohl žít ještě mnoho let. Jenže tento nádor byl probuzen k životu… Švagr byl týden po druhé dávce tečkování, když přišel první epileptický záchvat… Za měsíc už se vědělo, že mu zbývá jen půl roku života a tento odhad byl přesný…

Nikdo z nás neví co mu v těle číhá za nemoc kterou oslabení imunity tečkováním probudíme k životu. A že tečkování imunitu likviduje to každý může vidět pod mikroskopem pří srovnání krve tečkovaných a netečkovaných. Je zde i vidět že každá tečkovací látka se v krvi chová jinak ale nakonec se stejným výsledkem. Každá další dávka má tělo více oslabit a ne mu pomoci. Řekla bych, že tohle je plán na snížení počtu lidí na planetě a vlády zemí jedou podle předem domluveného scénáře. Většina z nich má v celé tečkovací kampani podíl na zisku a heslo peníze až na prvním místě tu platí dvojnásob.

Skutečně netuším, kdo leží v nemocnici, že jsou plné, protože lidi co znám mají úplně jiné příběhy. Z několika desítek podobných vybírám jeden, který se odehrál minulý týden…

Tchán mé kamarádky zkolaboval, a protože žije sám našli ho ležet na zemi až druhý den. Odvezli ho do nemocnice, kde se probudil na ošetřovně s kapačkou v ruce. Sepisovali různá vyšetření které je třeba udělat. Když se mu vrátilo vědomí odpovídal na různé otázky a mezi nimi byla i ta jestli je tečkován řekl, že ano a že je týden po třetí dávce. Jako by se zastavil čas. Kapačku mu ze žíly vyndali, i když v nádobě byla ještě polovina tekutiny a odvezli ho na chodbu. Tam ležel asi hodinu a nikdo si ho nevšímal. Pak přijela sanitka a odvezla ho domů, kde ho nechali stát před barákem a odjeli…. Pánovi, o kterém píši je 80 let a celý život pracoval a ctil hodnoty, aby když potřebuje pomoct mu bylo dáno jasně že je na odpis že už není třeba ho léčit… Žije s pocitem, že všechny zklamal, protože neumřel…

Sama nejsem úplně zdravá. V těle se mi honí nějaký moribundus a nechce se mu ode mě i když ho odháním vitamíny a klidem na lůžku. Ono ani nic jiného dělat nejde, protože se cítím, jako když mě přejel parní válec. Co mi je? Nevím! Začalo to před čtrnácti dny kdy mi po příchodu z práce byla zima takže jsem dala čaj, ale nepomohl a tak jsem šla lehnout a zabalená do několika dek asi po hodině třepání a cvakání zubů jsem usnula. Vzbudilo mě horké teplo a já si naměřila teplotu 39,2°C. Nikdy nesahám po paralenu a horečku se snažím vydržet co nejdéle… Ráno teplota spadla na 37°C ale tělo mě neposlouchalo, cítila jsem bolest v kloubech a celé páteři. Dojít si na WC byl pro mě výkon pro zdatného horolezce. Volám svému lékaři a ptám se co mi je a připomenu, že test na covídek jsem si dělala a je negativní…. Dozvím se ale, že mám zůstat v posteli pít hodně tekutin a v případě další horečky si vzít paralen a že příznaky odpovídají covidu je mi vystavena neschopenka a na test si zajdu za tři dny. Za tři dny test také negativní. Protože mě tělo bolí stále tak se ptám, co bude dál, když to teda covid není. A nedozvím se nic jen, kdy mám přijít na kontrolu. Už když jsem k lékaři šla jsem cítila že mi není dobře při chůzi jsem byla dost zadýchaná. V čekárně s respirátorem se to ještě zhoršilo, a když mi sestra brala krev z prstu jsem jí řekla že nemůžu dýchat a odpověď že to musím vydržet… Vydržela jsem a v ordinaci jsem poctivě v tom náhubku dýchala zhluboka, když mě doktor poslouchal plíce… Žádný nález se nekonal jen já lapala po dechu, ale to lékaři asi bylo jedno…. Venku jsem se vydýchávala dobře deset minut, než jsem měla dech zase v normálu ale vrátit se do ordinace a zase nasadit ten náhubek bylo pro mě větší zlo než jít pomalu domů… Doma čaj a hned do postele zase tři deky a hodinová třesavka znovu horké teplo a teplota 39,5°C bolest zad a kloubů. Ráno test negativní od lékaře po telefonu se dozvídám, že to jsou příznaky na covídek. Takže Paralen hodně tekutin a klid na lůžku. Zítra mě čeká kontrola u lékaře ale i když se cítím lépe po 14 dnech v posteli mě tělo moc neposlouchá ale snažím se věřit že tu cestu zvládnu už bez dalších potíží….

To vše tu nepíši pro to, abych světu sdělila jak je mi zle… Prostě mi přijde divné, že mi lékař vystaví neschopenku, aniž by mě viděl a prohlédl, že mi ani po týdnu nebyla vzata krev na test jestli v těle není něco jiného čemu se brání horečkou… Nerada bych totiž dopadla tak jako přítel mé kamarádky, kterého léčili, neléčili na covídek pro horečku a až po týdnu se přišlo na to že horečku má z důvodu zanedbané zlomeniny v kotníku o které nevěděl. Měl štěstí po několika měsících zase normálně chodí ale, kdyby se to zjistilo později mohl o nohu přijít….

Nedělám rozdíl mezi lidmi a bavím se stejně s těmi, co mají tečku jako s těmi co ji nemají. Je každého věc jak se rozhodne a co pro své zdraví udělá nebo neudělá. Ale je fakt, že někteří lidé se v této době našli a neváhají ostatní šikanovat i pro nenošení respirátorů….

Co říci závěrem… Je mi smutno v této době kdy se lidé dělí na dvě skupiny, perou se mezi sebou a po slovních přestřelkách se s přátel stávají nepřátelé.

Blíží se advent a já tento čas mám moc ráda. Loni jsem se musela obejít bez vůně a chuti punče na trzích a letos pokud se naplní, co vláda slibuje možná i bez těch trhů venku. Nezbývá než zůstat klidná a v očekávání až se naplní má oblíbená věta ,, nevadí zase bude líp ,,

TADY A TEĎ

 

       

Jak udržet se v přítomném okamžiku...?

Jak prožívat tady a teď..?

Když mysl vše mění v mžiku

a ego hlasu srdce staví zeď..

Ta zeď se stává silnější

ne vždy podaří se mi ji zbořit

pak cesta ega je jistější

když nutí duši i srdce svůj hlas poslechnout

a jen jemu se klanět a kořit...

Vím že nesmím podlehnout

těm svodům k pohodlí a medu

i hlas srdce chci vyslechnout...

vše je špatně

už jsem plna jedu.

A proč vlastně ?

Vždyť už znám ega pasti

že na oko ochrání mě

a nabízí samé slasti

a jde-li do tuhého, zradí mě !!

Já poznám když vede ke zkáze

pak stále omlouvá mé chyby

v jeho podání má život samé nesnáze

a jdu po cestě v níž jsou zakopané miny.....

Ale,,, jsou místa kam ego za mnou nemůže

to příroda je na vše lékem

 ona dává mi klid a čistí hlavu

že to tak je na to přišla jsem až s věkem

a když můžu vyhýbám se davu

příroda vždy a ve všem mi pomůže...

Já vzdaluji se od lidí

no prostě to tak cítím

chodím tam kde mě nikdo nevidí

vdechuji vůně na louce s lučním kvítím.

Pod zády tráva měkká, zelená

nad hlavou mi ve větru šumí listí

krajina kolem je prosluněná a nádherná

a vše vevnitř mě se čistí...

Vnímám to krásné ticho

to ve mě zbořila se zeď

slyším jak v hnízdě malé ptáče píplo

a vím že prožívám tady a teď....

ČARODEJNICE

 

I když už je na kolenou

musí ještě sklonit hlavu

v ponížení myšlenky jí dovedou

ven k tomu rozlícenému davu

co pro jinakost ji soudí

a její smrt si žádá

ta zloba lidí ji rmoutí

tam venku jsou i ti, které měla velmi ráda.

Ptá se, co lidi vede mladý život takto zmařit

snad to že pro ně uměla léky vařit??

Léčila kosti i otevřené rány

stačilo ruku položit

léčila chudé i pány

věděla jak divoká zvířata si ochočit.

Cítí, že svíce jejího života brzy zhasne

vidí chvíle prožité a šťastné

také slyší své slova rázné

když stát se jeho ženou odmítla pod košatým stromem

a domů rozběhla se honem…

Pak lidi přestali ji mít rádi

vadila jim její krása, mládí,

vlasy dlouhé co kroutí se jako hadi.

To jeho láska je důvod proč tady klečí

 na šíji cítí botu něčí

 Ví, že jí brzy dojde dech

pod hlavou už nikdy nebude mít mech

a neucítí vůni lesa

to bůh ji vezme na nebesa

když rozhodla se v jeho jménu lidem sloužit

když přijdou pro pomoc a léčení

chtěla život v samotě prožít

je čarodějnicí a na tom nic nezmění.

Možná samota nebyla její cesta

nemusela dát slib jen bohu

možná měla být Jakubova nevěsta

teď neměla by na šíji tu nohu…

Klečí tu a v očích slzy vzdoru

ze rtů jdou jí slova

tato vesnice nevyhne se moru

Jakube, ty první skočíš ze srázu

svědomí tvé neunese, co jsi způsobil za zkázu

bota na šíji je těžká jako z olova

mou smrtí odejde všechna láska

je slyšet s posledním výdechem…

Tak ze světa zmizela jedna kráska

co po smrti stala se smutným duchem

čekajícím na odpuštění těch co zasáhla je její kletba

v dalším životě se narodí se s poškozeným sluchem

Naděje že dočká se odpuštění, drží se jak tonoucí stébla….

KAMÍNKY PRO ŠTĚSTÍ

 

Byla neděle a hned od časného rána svítilo sluníčko. Takové krásné probuzení do nového dne. Vedle mě spokojeně odfukuje můj rytíř a já, protože vím, že spát už nebudu potichu vstanu a odcházím z ložnice. Uvařím si velký hrnek čaje, a když ho popíjím, přemýšlím co budu dnes dělat. A zjistím, že mám vše, co jsem chtěla hotovo, a oběd vaří rytíř, protože on umí některá jídla lépe než já, a tak se čas od času u sporáku vystřídáme. Stojím u okna a dívám se na modrou oblohu a mám jasno jdu se ven projít. Je ještě trochu cítit mráz ale sluníčko ho zahání do stínů. Všude ticho a žádný člověk. Když si šlapu svůj čtvrtý kilometr něco u cesty se v trávě na kameni zaleskne. Je to kamínek s obrázkem. Líbí se mi a s úsměvem jej strčím do kapsy s tím, že si ho nechám pro štěstí. Jenže kousek dál nacházím další a pak zase tak mám nakonec v kapse kamínků pět.

Přemýšlím, který si nechám, protože krásný je každý. Nakonec se rozhodnu pro ten první. Při zpáteční cestě ostatní kamínky vracím tam, kde jsem je našla, aby potěšili další lidičky. Když jsem v polovině cesty domů nacházím ještě jeden, který jsem při první cestě neviděla a nechám si jej také hodí se totiž  k tomu, co už v kapse mám.

Na oba jsem doma přilepila magnet a našla jim místo na dveřích lednice a je pravda že pokaždé když se na ně podívám, vrátí mi úsměv a vzpomínku na jedno krásné ráno.

ÚNOR BÍLÝ...

Prázdný autobus. Po 18 hodině jezdí vždy jen málo lidí. Poslouchám zvuk motoru a oknem hledím do tmy. Z oblohy padá cosi studeného a mokrého co se podobá hrubé krupici. Mrzne a jediné plus dne co se počasí týká, je že si vítr vzal volno. Dívám se na bílá pole krajiny, kterou znám tak dokonale jako řidič autobusu co jezdí léta stejnou linku.

Proč já jsem přestala mít ráda zimu? Pokud nenapadl sníh tak jsem byla otrávená předem a když jsem nemusela tak vystrčit z domu jen nos se rovnalo dílem zázraku. Do nového roku to vždycky ještě šlo, ale pak přišel jakýsi splín a přežívání až do jara. Léta jsem vlastně dva měsíce v roce nežila zalezená ve své ulitě s vidinou jarního sluníčka a často protivná na sebe i své okolí.

Jako dítě jsem zimní období ráda měla a těšila se na sníh bavilo mě sáňkování a stavění sněhuláků a koulovačky s kluky ze školy. Vracela jsem se domů, až když mě studilo promočené oblečení. Možná to ale nemá nic společného jen s láskou k zimně. Mě bylo venku dobře za každého počasí, často jsem chodila jen tak sama při Moravě a poslouchala vodu a ticho.

Můj odpor k zimnímu počasí asi ovlivnilo období puberty, kdy jsem se oblíkala ne podle počasí, ale snažila se na sobě mít, co se zrovna nosilo. Často jsem se domů vracela promrzlá na kost ona minisukně a kotníkové boty s bundou do pasu se do -10 °C moc nehodí, ale vysvětlujte něco 16leté blbce, která měří jen svou pravdou. Následkem mého neoblečení byla pořádná angína ze která se mě nechtěla pustit šest týdnů. Ano a potom jsem si začala dávat pozor na počasí a do zimy chodila už oblečená teple. Dnes si říkám dobře mi tak ale tenkrát jsem situaci vyhodnotila, že za tu nemoc může zima a přestala jsem ji mít ráda na hodně let.

 Jak už jsem psala v některém ze svých článků fitness mám zavřené kvůli té nemoci, co se k ní  vztahují opatření mající ve výsledku odrovnat lidi jak finančně tak i po těle zničením přirozené imunity. Mám pohyb ráda a tak jsem oprášila hůlky a začala chodit kilometry. A zima mi nevadí. Já si letos poprvé za x let měsíc únor užívám a vím, že už to tak zůstane. Takže té nemoci patří moje velké děkuji. Přidávám fotečky ze svých zimních cest, které jsem fotila s láskou pro sebe i pro vás.

Přeji vám všem, co mě čtete aby jste také užívali života s úsměvem na tváři i když prší a nebo chodník kryje vrstva ledu a vy se snažíte najít způsob jak se dostat do cíle své cesty pokud možno v celku…

STŘEPY

Možná bude ho chvíli nenávidět

protože nemá v sobě dost slunce

ale za to on nemůže

to v ní je tma…

Ona není schopna porazit své démony

jen bojuje na oko s nimi

ale dobře ví, že bude prohrávat tak dlouho

nezmění-li nenávist k sobě v lásku k němu…

Jak hloupá byla ve své pýše,

 když myslela si, že změní život lidem,

 co má ráda

je to přece ona kdo má patent na pravdu

možná dřív ho i měla

jen se zapomněla na vše dívat z více úhlů

past sklapla a ona už ví, v jakém žila bludu…

Ten sebeklam a úsměv jako sluníčko

když odkloní se od lásky jen maličko

zůstane celá

jenže stane se z ní neřízena střela

kterou prohnali se emoce

do těla přišli nemoce

to nebylo to, co chtěla…

Hledala marně v jiných lidech

hledala pravdu v planých slibech

pak do dětství se myšlenkou vrátila

tam v posledním šuplíku našla své vnitřní dítě

to její matka je rozbila na střepy

tak maličké a ona myslela, že už je neslepí.

Jde životem a díl po dílku se skládá dohromady

co střep to zkušenost

bolavá i krásná.

Věří, že než smrt pro ni přijde, bude zase celá

možná porozumí i tomu proč tak moc jeho i sebe nenáviděla…